selská vápenka

Mezi Konicemi a Litovlí se rozprostírá Bouzovská vrchovina a napříč touto vrchovinou se táhne úzký pruh devonských vápenců. Vápence jsou zde zkrasovělé a vytváří i velké krasové jeskyně, z nichž nejznámější jsou v Mladči a Javoříčku. O dřívějším hojném využívání vápence k průmyslovým účelům svědčí četné vápencové lomy a pozůstatky vápenických pecí na území mnoha obcí Konicka a Litovelska. Vápenec byl vypalován od dávných dob povětšinou v malých polních pecích, které pronajímala vrchnost poddaným. Od poloviny 19. století provozovali sedláci a domkaři vápenickou živnost jako vedlejší činnost ve vlastní režii na Konicku v Březině, ve Hvozdu, v Jesenci, Kadeříně, ve Veselíčku a Vojtěchově, na Litovelsku pak ve Hvozdečku, v Olešnici, Střemeníčku a Blažově.1 Pálení vápna v malém se udrželo v některých obcích až do začátku 30. let 20. století, i když byly na třech místech uvedeny do provozu větší vápenické podniky s výkonnými kruhovými vápenkami, v roce 1908 Schrötterův ve Dzbeli a Družstva kladeckých vápenek v Nectavském údolí a v roce 1913 Vitoulův v Měrotíně.