Železná houba ze zaniklé středověké osady Polom (okr. Blansko)

Jiří Merta, Jiří Hošek

Zaniklá středověká osada Polom leží na okraji okrsku staré železářské oblasti střední části Moravského krasu. Na její existenci na základě studia terénních reliktů objektů zaniklé vsi a její plužiny upozornil odbornou veřejnost profesor Ervín Černý roku 1980, kterou určil jako malou dvouřadou lesní lánovou ves, jejíž poloha však byla známa obyvatelům blízkých Olomučan (viz níže text Karla Machače). Popisu situace zaniklé Polomi byl kromě jiného věnován příspěvek Ladislava Slezáka v tomto sborníku.

Železná houba ze Žďáru nad Sázavou ve světle problematiky fosforového železa ve středověkém nožířství1

Jiří Hošek, Karel Malý, Vladimír Zavyalov

Jedním z dosud ne zcela vyjasněných problémů (nejen) raně středověkého kovářství je způsob výroby a distribuce železa s vyššími obsahy fosforu. Přestože fosforový kov mohl působit při výrobě běžných výkovků spíše problémy (fosfor např. potlačoval difúzi uhlíku a tím zhoršoval možnost nauhličení výkovků), ve výrobě luxusních mečových a nožových čepelí byl nepostradatelnou surovinou. Cílené využívání fosforových želez lze u nás předpokládat zhruba v době od 10. do 13. století, kdy máme doložen četný výskyt luxusních nožů s prvky z fosforového železa, chybí ale doklady v podobě polotovarů vhodné suroviny nalezené v hutnických areálech a především v soudobých kovářských dílnách, které by vyvrátily pochyby o domácí produkci. Přestože vyhutnění fosforem bohatého železa je jednoduché za použití některých bahenních rud, nevíme do jaké míry a v jakém rozsahu mohl být výsledný kov fosforem obohacen a jakým způsobem (a zda vůbec) probíhala selekce materiálu houby z pohledu bohatosti fosforem. Zajímavým materiálem pro diskusi načrtnuté problematiky se ukázala být houba nalezená ve Žďáru n. S.

EXPERIMENTÁLNÍ TAVBY ŽELEZA VE STARÉ HUTI U ADAMOVA V SEZONÁCH 2008 A 2009

MARTIN BARÁK, JIŘÍ MERTA, ONDŘEJ MERTA, LENKA GRYCOVÁ

V sezónách 2008 a 2009 (workshopy v květnu a září) byly realizovány experimentální tavby železa. Při několika pokusech bylo dosaženo kvalitního výsledku jak z hlediska množství železa, které bylo vyredukováno, tak z hlediska kvality produktu tavby. Bylo přistoupeno i k základnímu zhutnění železné houby. Text článku popisuje podmínky, postupy a výsledky experimentů. V závěru se pokouší shrnout poznatky a nastolit otázky pro další zkoumání technologie - přímé výroby železa v kusové peci z období Velké Moravy.

Obecné počátky přímé výroby železa a její vývoj na našem území

Jiří Merta

V oblasti východní Anatolie započala již na konci 3. milénia př. n. l. výroba železa tzv. přímým způsobem, kdy je produktem tavby železná kovatelná houba. Tento prostor je shodný s oblastí počátků zpracování měděných rud. Odtud se znalost výroby železa šířila do Středomoří a do přilehlých městských států Předního východu. Z tohoto období není znám konkrétní typ železářské redukční pece, šlo patrně o výheň s postupně vznikající šachtou. Při pobřeží Středozemního moře vznikla postupně řada významných železářských středisek (západní Kréta, jižní Řecko, Elba). Do střední Evropy znalost železářské výroby pronikla přes Balkán. Již od 6. stol. př. n. l. zpracovávaly halštatské huti místní rudy. K rozmachu železářské výroby došlo ve společenství keltských kmenů, které užívaly šachtových pecí se zahloubenou nístějí, jejíž schéma převzaly později germánské kmeny a užívaly ji po více jak pět století. Dalším typem pece byl aparát s dómovým vnitřním prostorem schopný produkovat značně hmotné houby (do 50 kg). V západní Evropě známe šachtové pece o výšce až 2,5 m, které využívali také Římané (Les Martys), podobně jako pecí z alpské oblasti (Magdalensberg). Z období raného středověku je známo několik hutí roztroušených po území Evropy, v nichž probíhal na sobě nezávisle vývoj výroby surového železa. Jednalo se o pece s kamennou obezdívkou a vnitřním průměru šachty kolem 1 m a výšce cca 3 m. V českých zemích vedl vývoj od zahloubených keltských pecí známých z výrobní komory severozápadně Prahy, přes samostatně stojící šachtové pece germánských kmenů (Boskovická brázda), po slovanské železářské huti užívající postupně zadlabané pece typu Želechovice a zadlabané pece s tenkou hrudí situované v bateriích (období Velké Moravy – severní Pomoraví, Moravský kras). Od počátku nového tisíciletí je užívána samostatně stojící šachtová pec. Dokumentace vývoje železářství v českých zemích v období 12. až 13. století, tedy v období formování městských aglomerací, je značně skoupá. Přitom právě toto období přináší řadu zásadních změn spojených se zvýšenou potřebou železa krytou postupně zaváděnými železářskými hamry vybavenými vodními koly. Vodního kola bylo užíváno patrně nejdříve k pohonu zvětšujících se měchů, které umožnily i zvětšení tavicí pece a zvýšení její produkce. V alpských zemích dosahovaly v novověku kusové železářské pece výšky až 5 m a produkovaly železnou houbu o hmotnosti až 1000 kg. Tento v českém prostředí nový typ pece je užíván od poloviny 16. století do postupného zavedení vysoké pece vyrábějící nepřímým výrobním způsobem slévatelné surové železo s vyšším obsahem uhlíku (kolem 2–4 % C). Vysoká pec se vyvinula mimo naše území a její užívání se k nám rozšířilo ze saské strany Krušných hor na konci 16. století. V některých oblastech Evropy však bylo užíváno výhňových pecí, v oblastech Skandinávie vystřídaly na konci středověku šachtové pece, v západním Středomoří pokračoval jejich vývoj a užívání až do konce 18. století (korsická výheň, katalánská výheň).