Již v předchozím čísle tohoto sborníku byly vypublikovány výsledky metalografických rozborů dvou podkov nalezených r. 2001, viz (Hošek – Kudrnáč 2004). Rovněž další průzkum, tentokrát z roku 2002 provedený J. Kudrnáčem a B. Tomsem, přinesl zajímavé výsledky. Nedaleko, cca 15 m východním směrem, od místa předchozího nálezu, viz mapka obr. 1, byly objeveny další doklady o někdejší přítomnosti koní jednou celou a dvěma fragmenty podkov, pak poměrně dobře zachovalý tesák, a dále hřebíky a menší zlomky želez i strusek.

Pracoviště konzervátorských laboratoří ArU Praha proto usiluje o zahájení výzkumných projektů, které by byly součástí systematického a dlouhodobého studia našich středověkých kovářských technik. To se neobejde bez metalografických průzkumů. Právě ty umožňují posoudit kvalitu nástrojařské konstrukce a tepelného zpracování. V minulosti bylo analyzováno na desítky předmětů, nicméně výsledky zůstaly rozmělněny v mnoha publikacích a řada z nich zůstala pro běžné využití takřka zapomenuta.

Do výčtu svých státnických činů zahrnul císař Gaius Julius Octavius zvaný Augustus (63 př. Kr.–14 po Kr.) také obsazení zemí na jižním břehu středního Dunaje. Res gestae divi Augusti lapidární formou konstatují nastolení nových mocenských poměrů ve „středovýchodní“ Evropě – Protuli fines Illyrici ad ripam Danuvii (Posunul jsem hranice Illyrika k břehu Dunaje). Jsou tak resumovány výsledky bojů a diplomatických kroků, jimiž byly v posledních dvou desetiletích staré éry vytyčeny hranice mezi římským impériem a barbarikem, které v těchto místech přetrvaly víc jak čtyři století.

Na podzim roku 1997 a počátkem roku 1998 byl realizován Ústavem archeologické památkové péče středních Čech předstihový záchranný archeologický výzkum parcely čp. 56 v České ul. v Berouně (P. Vařeka, I. Benková; obr. 1). Na předmětné ploše byla v roce 1983 provedena demolice zástavby (archeologické nálezy z klenebních zásypů cf. Matoušek – Scheufler – Štajnochr 1985). Terénní výzkum byl vzhledem k předchozí přípravě staveniště mechanizací zahájen na výrazně snížené úrovni parcely s pouhými torzy archeologických situací.

K zásobování Brna vodou v období středověku a raného novověku se naposledy před více než desítkou let souhrnně vyjádřily H. Jordánková a L. Sulitková.1 K mladším obdobím existují jen kusé zprávy dokládající skutečnost, že archivní materiál k této problematice není doposud zpracován. Archeologickými výzkumy se doposud podařilo vodovod dokumentovat pouze ve dvou případech.

Tato první studie, resp. sonda, je zaměřena na typologii sklářských tavicích pánví od středověku po 19. století, uskutečněná na základě studia mně dostupných hmotných pramenů, získaných při terénních rekognoskacích s povrchovým sběrem a archeologických výzkumech v severních Čechách, přesněji v Lužických horách, v Děčínské vrchovině a jejich okolí.

Lokalizace stanoviště zaniklé středověké sklářské hutě
na Šumpersku

Zřícenina hradu Obřany leží v Hostýnských vrších, na stejnojmenném vrcholu s nejvyšším bodem 704 m n.m. Hrad je vzdálen asi 2,5 km vzdušnou čarou jv. směrem od vrcholu Hostýn a 5,75 km jv. vzdušnou čarou od zámku v Bystřici pod Hostýnem, stojícím ve středu města. Katastrálně se nachází na území obce Chvalčov. Geologicky patří Obřany do račanské jednotky vnitřní magurské skupiny příkrovů flyšového pásma Západních Karpat a její litofaciální zóny hostýnské

Přestože je hornická minulost Havlíčkobrodska v obecném historickém povědomí zastíněna „stříbrnou“ tradicí Jihlavy a Kutné Hory, její poznání, jak v posledních letech vyplývá z povrchových terénních průzkumů, se může opírat o četnější a intaktněji dochované terénní pozůstatky po vrcholně středověké a raně novověké těžbě a zpracování polymetalických rud.2 Navíc je pro Havlíčkobrodsko k dispozici více s hornictvím souvisejících zpráv písemných pramenů z období 1250–1350, než pro další naše, a zdá se, že i středoevropské staré báňské revíry.

Nedílnou a velmi důležitou součástí objektů těžkého opevnění (TO) vybudovaných v letech 1935 až 1938 na severní a v menším počtu i jižní hranici tehdejšího Československa byly pancéřové prvky, ze kterých bylo vedeno pozorování a palba (tzv. zvony, kopule a věže). Výroba všech těchto prvků byla rovnoměrně rozložena mezi tři tehdy nejvýznamnější hutní podniky – Škodovy závody v Plzni, Vítkovické horní a hutní těžířstvo (VHHT) a Báňskou a hutní společnost Třinec.