Zřícenina hradu Obřany leží v Hostýnských vrších, na stejnojmenném vrcholu s nejvyšším bodem 704 m n.m. Hrad je vzdálen asi 2,5 km vzdušnou čarou jv. směrem od vrcholu Hostýn a 5,75 km jv. vzdušnou čarou od zámku v Bystřici pod Hostýnem, stojícím ve středu města. Katastrálně se nachází na území obce Chvalčov. Geologicky patří Obřany do račanské jednotky vnitřní magurské skupiny příkrovů flyšového pásma Západních Karpat a její litofaciální zóny hostýnské

Přestože je hornická minulost Havlíčkobrodska v obecném historickém povědomí zastíněna „stříbrnou“ tradicí Jihlavy a Kutné Hory, její poznání, jak v posledních letech vyplývá z povrchových terénních průzkumů, se může opírat o četnější a intaktněji dochované terénní pozůstatky po vrcholně středověké a raně novověké těžbě a zpracování polymetalických rud.2 Navíc je pro Havlíčkobrodsko k dispozici více s hornictvím souvisejících zpráv písemných pramenů z období 1250–1350, než pro další naše, a zdá se, že i středoevropské staré báňské revíry.

Nedílnou a velmi důležitou součástí objektů těžkého opevnění (TO) vybudovaných v letech 1935 až 1938 na severní a v menším počtu i jižní hranici tehdejšího Československa byly pancéřové prvky, ze kterých bylo vedeno pozorování a palba (tzv. zvony, kopule a věže). Výroba všech těchto prvků byla rovnoměrně rozložena mezi tři tehdy nejvýznamnější hutní podniky – Škodovy závody v Plzni, Vítkovické horní a hutní těžířstvo (VHHT) a Báňskou a hutní společnost Třinec.

Léto roku 1998 jsem prožil na ostrovech Francouzské Polynésie, kde jsem cestoval po stopách dávné historie našich krajanů. Jedním z ostrovů, na kterém jsem pobýval, byl Hiva Oa v souostroví Markézy. Poslední roky života tu prožil francouzský malíř impressionista Paul Gauguin. V roce 1903, tedy právě před sto lety, zde v Atuoně zemřel a je pohřben. Ve vesničce Hanaiapa, stulené v ústí hlubokého údolí, končícího v zálivu na severním pobřeží tohoto ostrova, jsem pobyl několik dní, abych v bujícím porostu navštívil osamělý hrob svého dávného přítele Jana Duchka, jediného

Lesní trať Stříbrnice, kterým protéká potok, spíše potůček stejného jména, se nachází přibližně severovýchodně od východního okraje osady Lesní Hluboké. Délka rovněž severovýchodně tekoucího potoka, i s jeho četnými zákrutami, činí od jeho soutoku s Bílým potokem po východní okraj osady asi 1,5 až 2,0 km. V tomtéž úseku má potok Stříbrnice spád přes 102 m, to znamená asi 5,1 až 6,8 m/100m. Potok teče převážně hluboko zařezaným údolím a v jeho dolním toku ho sleduje pouze stezka pro pěší. Teprve v horní části toku jej křižuje lesní cesta.

Stredoveké kosáky sa vyrábali najčastejšie navarením oceľového britu na nosnú chrbtovú časť z nízkouhlíkovoeho železa. V menšej miere sa používali oceľové (z stredneuhlíkovej ocele) a akostné, ale náročné na výrobu trojvrstvové kosáky (najčastejšie vrstva uhlíkovej ocele medzi dvoma okrajovými vrstvami zo železa). Spravidla sa tepelne spracovali. Stredoveké kosáky, nájdené na Slovensku mali nauhličené, alebo navarené ostrie, bez tepelného spracovania, prípadne tepelne spracované na martenzit, alebo bainit, vyskytli sa aj feritické kosáky (ich ostrie mohlo byť „spotrebované", tj.

V roce 1999 objevil Jiří Fröhlich (vedoucí Archeologického oddělení Prácheňského muzea v Písku) při sledování trasy Zlaté stezky u Horské Kvildy (rozhraní okr. Klatovy a Prachatice) středověké zlaté doly (Fröhlich 1999). Jsou na východní straně vrchu Břemeno o výšce 1156 m a rozprostírají se na ploše
několika hektarů. Závažné je zjištění J. Fröhlicha, že přes zlatodoly vedla významná obchodní cesta, tzv. Zlatá stezka. Byla vybudována v letech 1356 až 1366, zejména k přepravě soli z Pasova do Kašperských Hor a dále do vnitrozemí.

Polovina želené houby byla kovářsky zpracována profesionálním nožířem z Banské Bystrice kovářským mistrem Ladislavem Šántou – Laskym v kovárně v Těšanech, a to v rámci praktické části Odborného semináře k výrobě damascenské oceli, který uspořádalo Technické muzeum v Brně ve dnech 20. až 21. října 2002.

Při návštěvě Toskánska na podzim roku 2002, sebral spoluautor příspěvku několik vzorků strusek na břehu zátoky Barrata v místech zaniklé etruské lokality Populonia.

Ťažba medených rúd v Spišsko–gemerskom rudohorí (ďalej SGR) a ich zhutňovanie v 18. a 19. storočí zaujímala v v bývalej Rakúsko–Uhorskej monarchii popredné miesto. Kým ťažba a výroba medi v stredoslovenskej banskej oblasti v 17. storočí pre vyčerpanie rudných zásob mala zostupný trend, začala rapídne narastať exploatácia rúd s obsahom medi a striebra hlavne na Spiši.