Archeologia technica 22

Rezidence brněnských augustiniánů se nachází v Šardicích, na levobřeží bezejmenné, dnes regulované vodoteče tvořící pravobřežní přítok Hovoranského potoka. Podloží tvoří sprašová návěj, na níž se vytvořil černozemní půdní typ. Patrová stavba obdélné, jednotraktové dispozice o rozměrech 38 × 11 m je delší osou orientována ve směru S-J. Delší průčelí je devítiosé, ve středu je situován vstup. Vstup je v Z průčelí původní, ve V průčelí je proražen druhotně. Kratší průčelí jsou řešena dvouose, severní je v úrovni 1NP řešeno nesymetricky, což je dáno využitím původního vjezdu do budovy (viz dále). Západní třetinu interiéru zabírá v obou podlažích obslužná, průběžná chodba. Komunikační aparát, tvořený jednoramenným schodištěm s mezipodestou, je umístěn při severní straně. Pod severní částí stavby se nachází nevelký sklep, přístupný z nástupního prostoru schodiště. V patře je z prostoru nástupu na schodiště vstup na půdu. Stavba je kryta zvalbenou střechou opatřenou pálenou taškou. Průčelí jsou horizontálně členěna kordónovou římsou oddělující patra, obdobně je stupňovanou římsou odděleno kratší průčelí od štítu. Nároží stavby jsou zvýrazněna štukovými lizénami, ty pohledově člení i delší průčelí v úrovni mezi 3. a 4., respektive 5. a 6. oknem. Ve štítech je proraženo po dvojici oválných oken osvětlujících půdu.

V měsících květnu až prosinci 2009 probíhala první etapa archeologického výzkumu na stavbě parkovacího domu v ulici Panenská v Brně. Lokalita je situovaná v intravilánu města, poblíž městských hradeb. Archeologický výzkum zasáhl prostor tří středověkých parcel v těsném sousedství bývalého kláštera dominikánů. Již od 14. století měla ulice svůj dnešní název (platea Monialium), související s nárožním „markrabským“ domem tehdy v držbě starobrněnských cisterciaček (Flodrová 1997, 176). Náležela čtvrti Veselé (quartale Letorum). Podle zápisů z rejstříků městské sbírky z poloviny 14. stol. se jednalo o periferní, méně zdaněné městiště s daní 0,5 groše. V Panenské ulici bylo podle rejstříku z r. 1348 26 domů. Jejich vlastníci byli v opisech rejstříku zřídka uváděni a v letech r. 1346 a 1350 jsou shrnuti pod označením „pauperes de platea Monialium“. Některá městiště lze rekonstruovat až na základě situace z r. 1645 spolu se zápisy pamětní knihy a sledu rejstřiků z poloviny 14. stol. (Vičar 1965, 262) Významným vodítkem při rekonstrukci nám však zůstává i stabilní katastr z roku 1825. V bezprostřední blízkosti dodnes dochovaného reliktu městské hradby byla archeologickým výzkumem zachycena vápenická pec s.j. 656=751 (Obr. 1). Nálezová situace pece byla výrazně porušena mladším výkopem suterénu dřevohliněného domu vybudovaného ve dvou po sobě následujících stavebních fázích. Již dříve, snad v první polovině 20. století byl v těchto místech v rámci asanace zástavby původní svažitý terén výrazně snížen a relikty zkoumaných objektů jsou tak dochovány pouze v nejnižších úrovních jejich zásypů. Horní úrovně zásypů padly za oběť srovnání terénu pro parkovou úpravu místa. V této souvislosti byla také podezděna konstrukce městské hradby.

Hrad Pyšolec (okr. Žďár nad Sázavou) je jedním z dochovaných pernštejnských hradů, který leží na ostrožně nad řekou Svratkou asi 1,5 km jihovýchodně od přehrady Vír. Jeho zřícenině dnes dominují především pozůstatky válcového bergfritu a rovněž tak hluboký šíjový příkop vylámaný do skály. Založení hradu, které bylo na základě nečetných archeologických nálezů rámcově zařazeno do 14. století, zřejmě souviselo s potřebou rozrůstajících se Pernštejnů vlastnit větší počet rodových sídel. Roku 1464 se již o něm píše jako o zbořeném (Plaček 2001, 524). Příklady archeologicky probádaných středověkých vápenických  pecí dochovaných v okolí hradů jsou známy např. u Obřanského hradu (Merta 1977, 239–246), u hradu Šaumburka (Kohoutek 1987, 143–145) aj.

K dějinám těžby a úpravy rud v Krušnohoří bylo napsáno několik prací. Některé práce se také vztahovaly k dějinám sklářství v Krušných horách a jejich podhůří, k tamní historii výroby kobaltového barviva, dále jsou uvedeny stručné dějiny Soví hutě (Eulenhütte) ležící na katastru obce Nové Hamry na Nejdecku. Ta je uváděná jako jedna z nejvýznamnějších výroben kobaltového barviva v tomto regionu. Historii jeho výroby se věnoval v devadesátých letech karlovarský historik S. Burachovič.
K historii sklárny Soví huť jen stručně. Přesné založení dosavadní literatura neuvádí, pracovala již koncem 1. poloviny 16. století.5 Pro nás je důležité, že je zde doložena výroba modré kobaltové barvy již kolem roku 1530 zkušeným huťmistrem z rozvětvené rodiny saských sklářů Schürerů Kryštofem, přišlým ze Schneebergu. Ten zde měl obnovit a především zdokonalit starou technologii výroby kobaltového barviva, které bylo známo již ve středověku pro barvení skla, jak dokládají mnohé analýzy skla s modrými doplňky z té doby. Kryštof zde tavil kobaltovou rudu se sklem a utavením modré skloviny a jejím následným rozemletím získal modré barvivo, tzv. šmolku. Ze Soví hutě přešel Kryštof Schürer údajně do Horní Blatné. Tam se posléze vyskytuje několik Schürerů. Později zde bylo několik výroben – mlýnů na kobaltovu barvu (Farbmühle).
Ve svém příspěvku se chci stručně zmínit o nálezech hmotných pramenů, především technické keramiky z naleziště Soví huť. Při sběrech a sondáži v letech 2008 a 2009 byly nalezeny zejména zlomky různých typů tavicích pánví a kelímků, mnohé z nich se zbytky modrého skla. Jejich typologie je poměrně široká. K této technické keramice dále patří vyzdvižené zlomky šamotových pomůcek k uzavírání pracovních otvorů a chladicích hrnců. Nalezeny byly také amorfní kousky frity a taveniny modrého skla amorfních tvarů. Zlomky chladicích hrnců nepřímo dokládají výrobu foukaného skla. To potvrzují zatím jen nalezené kulovité knoflíky s kovovým ouškem. V tomto hutním areálu se tedy nevyrábělo jen modré kobaltové barvivo, ale vyráběly se z něho
uvedené artefakty, dalšími nálezy dosud nedoložené.

K tematice železářství byla v minulosti napsána úctyhodná řada více či méně významných prací. Autoři těchto děl se vcelku logicky věnují hlavním tématům, kterými byly výroba kýženého produktu – železa a historický vývoj výrobních prostředků – tavicích pecí, hamrů aj. Mnohem méně je pak studována problematika vedlejších výrob a pracovních postupů, ke kterým patří získávání potřebných surovin – železných rud a dřevěného uhlí, ale i další zpracování železářské strusky. Zajímavým oborem této vedlejší činnosti je výroba struskových cihel. K této problematice nacházíme v dostupné literatuře jen mizivé množství informací. Abychom věc uvedli hned v úvodu na pravou míru, je vhodné upřesnit, že se příspěvek zabývá především výrobou cihel „odlévaných“ z vysokopecní strusky, která je v tekutém stavu. Později se vyráběly
ze strusky „tvárnice“ postupem za studena s přidáním pojiva. V příspěvku bychom rádi uvedli přesný pracovní postup, jakým se struskové cihly vyráběly, a zadokumentovali jednotlivé lokality, kde jsou cihly použity v zástavbě. V dnešní době bujarého kapitalismu tyto, často poslední, doklady existence hutní výroby kvapem mizí, buď zcela, a nebo pod nánosy nových fasád. Pro zajímavost se též pokusíme porovnat rozměry cihel, pocházejících z jednotlivých železáren - zda se jejich výroba řídila nějakými „zemskými“
pravidly, či rozměry závisely na libovůli a potřebách výrobce. V závěru přinášíme pro představu o výši produkce struskových cihel některé údaje z účtů železárny v Broumově na Tachovsku.

Záujmové územie sa nachádza južne od mesta Poprad, pričom čiastočne zasahuje aj do jeho chotára (Poprad, časť Kvetnica). Predstavuje horný tok rieky Hornád od jeho prameňa prakticky po Prielom Hornádu na území Slovenského raja. Taktiež zahŕňa jeho najväčší pravostranný prítok – Vernársky potok, ktorý vytvára údolie spájajúce Hornád s Horným tokom Hnilca a Hrona. Predstavuje cestné spojenie Popradu s Banskou Bystricou a Rožňavou.
Na tomto území sme doposiaľ vykonali terénny prieskum v katastroch obcí Poprad, časť Kvetnica, Vikartovce, Kravany, Hranovnica a Vernár. V predchádzajúcich obdobiach čiastočne aj v katastri obce Telgárt na Horehroní (Harničár, Mihok, Mlynárčiková, Roth 1999; Harničár, Mlynárčiková, Roth v tlači a; Harničár, Mlynárčiková, Roth v tlači b; Mlynárčiková, Harničár 1995; Mlynárčiková, Harničár 1996; Mlynárčiková, Harničár 1998; Roth 1998).

Na přelomu června a července roku 2005 byly nahlášeny terénní úpravy ve dvoře domu Pekařská 4. Bylo zjištěno, že v rámci rekonstrukce budovy se ve dvoře budují parkovací stání a přitom bylo zasaženo geologické podloží a zasypané výkopy v něm. Výzkum byl realizován beze smlouvy o dílo s investorem a tím byly dány i jeho časové a metodické možnosti. Stavbu již nebylo možno zastavit a metoda výkopových prací se musela přizpůsobit jejím potřebám. Prostor pro parkovací stání byl totiž postupně po
jednotlivých stáních hlouben z boku do svahu a následně vyzdíván, přičemž byl ponecháván blok zeminy jako strop. Díky tomu bylo možno pouze sledovat těžbu, odebírat průběžně nálezy z jednotlivých situací a vyčkat zapažení stropu. Teprve poté mohlo být přikročeno k dokumentaci formou řezů zjištěnými situacemi. Přes všechny nevýhody ale výzkum přinesl jeden zásadní poznatek, a to doklady slévačské a kovářské technologie.

Městys Česká Bělá leží asi 9 km severovýchodně od Havlíčkova Brodu a své jméno odvozuje od říčky jménem Bělá (Obr. 1), která pramení severně od obce. Říčka protéká obcí, jihovýchodně od ní u Macourova se spojuje s Borovským potokem a pod Stříbrnými Horami se vlévá do řeky Sázavy. První písemná zmínka o obci je z roku 1269 a již v roce 1278 byla uváděna jako město. Tato původně česká osada se v druhé polovině 13. století stala střediskem jedné z těžebních oblastí stříbrných rud v okolí tehdejšího
Německého (původně podle zakladatele Smilova, dnes Havlíčkova) Brodu. Majitel tehdejšího panství, Smil z Lichtenburgu, sem pozval německé horníky a hutníky, avšak většina z nich po vyčerpání stříbrných dolů Českou Bělou opustila, takže obec si zachovala český název.
Havlíčkobrodský rudní revír, do něhož spadá také Česká Bělá, je dnes často dělen od severu k jihu do několika částí. Jsou to: oblast Česká Bělá, oblast Stříbrné Hory – Pohled, oblast Dlouhá Ves – Bartoušov a oblast Svatého Kříže.

V roce 2009 se konal v areálu Staré huti u Adamova v Josefovském údolí souběžně s workshopem „starého železářství“ výpal milíře tradičními technologickými postupy. Experiment se uskutečnil ve spolupráci Technického muzea v Brně, společností Archaia Brno, o.p.s. a Hornicko-historického spolku Planá. Názorná ukázka výpalu milíře měla představit toto zaniklé řemeslo jak odborné veřejnosti z řad účastníků workshopu, tak i laické veřejnosti. Cílem experimentu bylo vytvořit surovinovou základnu pro pokusné tavby a kovářskou dílnu.

Do zavedení moderního způsobu výroby dřevěného uhlí v železných pecích se používala základní metoda pálení dřevěného uhlí v nadzemních milířích, a to až do začátku 20. století. Milířů je několik typů. V zásadě jde o narovnanou hromadu dřeva opatřenou izolační pokrývkou k zamezení přístupu vzduchu. Další možnou metodou, užívanou spíše v pravěku a středověku, jsou uhelné jámy, ale jejich využití je zatím z důvodu absence většího množství archeologických podkladů a historických zpráv opomíjeno
(Pleiner 2000, str. 119). Záměrem našeho experimentu bylo přispět k diskuzi a případnému objasnění této problematiky. Tento experiment představuje možné řešení výroby dřevěného uhlí v době železné, ale je uplatnitelný zároveň i v jiných obdobích pravěku a středověku. Hlavním cílem experimentu je na základě shromáždění dostupných informací a zpráv o technologii pálení dřevěného uhlí v jamách se pomocí terénních experimentů seznámit s touto technologií a zjistit základní vlastnosti a možnosti uhelných jam.