rok vydání: 2012 / č. semináře: 30 (2011)

K vývoji a podobě klášterního pivovaru v Brně - Králově Poli

Petr Holub

Pivovar při kartuziánském klášteře v Brně-Králově Poli vznikl ve dvacátých letech 17. století v jihozápadním nároží klášterního komplexu. Archeologickým výzkumem v roce 2006 byly odkryty jeho jednotlivé části, které byly dále konfrontovány s archivními prameny. Dispozice pivovaru byla v podobě písmene L. V prostoru východního křídla se nacházela sladovna. Archeologicky byla zkoumána dvoukomorová sladovnická pec. Severní křídlo bylo vyhrazeno pivovaru a sestávalo (od severu) z varny, spilky a pivovarského sklepa. V prostoru varny bylo zachyceno vytápěcí zařízení pivovarské pánve. Spilka byla oproti okolnímu terénu částečně zahloubena. Výstav pivovaru činil v polovině 18. století 910 sudů (cca 200 000 litrů).

K metalurgii při středověké produkci stříbra na Českomoravské vrchovině

Petr Hrubý, Petr Hejhal, Karel Malý

Příspěvek pojednává o všech zatím archeologicky dokumentovaných nálezech spojených se zpracováním stříbra a jeho hutněním na území Českomoravské vysočiny. Nejedná se pouze o pozůstatky pecí a výhní, ale i o další nálezy, jako jsou rudy, rudný koncentrát, nejrůznější strusky, technická keramika, dřevěné uhlí, olověný klejt, konečný produkt – stříbro a olovo i další doklady výroby drahého kovu. Příspěvek se snaží o zhodnocení artefaktů všeho druhu pocházejících z hornických a hutnických center 13. století, z období rozkvětu stříbrného hornictví.

Obecné počátky přímé výroby železa a její vývoj na našem území

Jiří Merta

V oblasti východní Anatolie započala již na konci 3. milénia př. n. l. výroba železa tzv. přímým způsobem, kdy je produktem tavby železná kovatelná houba. Tento prostor je shodný s oblastí počátků zpracování měděných rud. Odtud se znalost výroby železa šířila do Středomoří a do přilehlých městských států Předního východu. Z tohoto období není znám konkrétní typ železářské redukční pece, šlo patrně o výheň s postupně vznikající šachtou. Při pobřeží Středozemního moře vznikla postupně řada významných železářských středisek (západní Kréta, jižní Řecko, Elba). Do střední Evropy znalost železářské výroby pronikla přes Balkán. Již od 6. stol. př. n. l. zpracovávaly halštatské huti místní rudy. K rozmachu železářské výroby došlo ve společenství keltských kmenů, které užívaly šachtových pecí se zahloubenou nístějí, jejíž schéma převzaly později germánské kmeny a užívaly ji po více jak pět století. Dalším typem pece byl aparát s dómovým vnitřním prostorem schopný produkovat značně hmotné houby (do 50 kg). V západní Evropě známe šachtové pece o výšce až 2,5 m, které využívali také Římané (Les Martys), podobně jako pecí z alpské oblasti (Magdalensberg). Z období raného středověku je známo několik hutí roztroušených po území Evropy, v nichž probíhal na sobě nezávisle vývoj výroby surového železa. Jednalo se o pece s kamennou obezdívkou a vnitřním průměru šachty kolem 1 m a výšce cca 3 m. V českých zemích vedl vývoj od zahloubených keltských pecí známých z výrobní komory severozápadně Prahy, přes samostatně stojící šachtové pece germánských kmenů (Boskovická brázda), po slovanské železářské huti užívající postupně zadlabané pece typu Želechovice a zadlabané pece s tenkou hrudí situované v bateriích (období Velké Moravy – severní Pomoraví, Moravský kras). Od počátku nového tisíciletí je užívána samostatně stojící šachtová pec. Dokumentace vývoje železářství v českých zemích v období 12. až 13. století, tedy v období formování městských aglomerací, je značně skoupá. Přitom právě toto období přináší řadu zásadních změn spojených se zvýšenou potřebou železa krytou postupně zaváděnými železářskými hamry vybavenými vodními koly. Vodního kola bylo užíváno patrně nejdříve k pohonu zvětšujících se měchů, které umožnily i zvětšení tavicí pece a zvýšení její produkce. V alpských zemích dosahovaly v novověku kusové železářské pece výšky až 5 m a produkovaly železnou houbu o hmotnosti až 1000 kg. Tento v českém prostředí nový typ pece je užíván od poloviny 16. století do postupného zavedení vysoké pece vyrábějící nepřímým výrobním způsobem slévatelné surové železo s vyšším obsahem uhlíku (kolem 2–4 % C). Vysoká pec se vyvinula mimo naše území a její užívání se k nám rozšířilo ze saské strany Krušných hor na konci 16. století. V některých oblastech Evropy však bylo užíváno výhňových pecí, v oblastech Skandinávie vystřídaly na konci středověku šachtové pece, v západním Středomoří pokračoval jejich vývoj a užívání až do konce 18. století (korsická výheň, katalánská výheň).

Typologie reliktů sklářských hutí a průvodních hmotných pramenů určujících správnost jejich interpretace

Michal Gelnar

Od poválečných dob jsou archeologickými výzkumy zkoumány a interpretovány relikty různých pyrotechnologických objektů. Ty jsou ne vždy správně identifikovány jako konkrétní výrobní technický či technologický objekt. Sklářské pece, resp. hutní sklářské areály, a zejména jejich doprovodné hmotné prameny – především ze středověku – jsou specifické a nezaměnitelné s jinými podobnými pyrotechnologickými objekty. V českých zemích nebylo provedeno mnoho archeologických výzkumů odkrývajících pozůstatky zaniklých sklářských hutních areálů. Odkryté relikty nejsou mnohdy správně vyloženy, resp. jejich funkce není správně pochopena, a proto správně vysvětlena. Totéž platí pro některé movité hmotné prameny související se sklářsko-hutním provozem, nalézané v prostoru zkoumaného výrobního areálu. Z toho důvodu se předložený text pokouší ve stručnosti sdělit základní poznatky k problematice tak, aby nedocházelo k mylným interpretacím pyrotechnologických objektů spojených se sklářskou výrobou a s nimi svázaných hmotných pramenů.

Tehliarske pece

Marián Čurný

Účelom príspevku je stručne informovať o problematike stredovekých a novovekých tehliarskych pecí z priestoru strednej a západnej Európy. Nakoľko podobne zamerané štúdie už pochádzajú z pier zahraničných autorov, snahou príspevku je priniesť informácie o dejinách bádania, historickom vývoji, prameňoch, typoch a konštrukciách, technológii práce a archeologických reliktoch tehliarskych pecí v prístupnom jazyku, čo by prispelo k zintenzívneniu bádania v tejto oblasti. Po stručnom prehľade bádania o tejto oblasti archeológie je predstavený náčrt vývoja používania tehliarskych pecí od doby rímskej po vrcholný stredovek. Faktom je, že tehelne vznikali ako súčasti stavebných hút pri výstavbe monumentálnych sakrálnych stavieb, pri ktorým výrazne participovali aktivity cisterciátskeho rádu. Hovoríme o období 13.–14. stor., z ktorého sa doterajším bádaním podarilo identifikovať niekoľko tehliarskych pecí v regióne západnej a strednej Európy. Druhým najzákladnejším prameňom pre výskum tehliarskych pecí sú ikonografické pramene. Tie sú k dispozícii až od 15. stor. Aj keď ich počet je v skutočnosti vyšší, v príspevku sú vyhodnotené tie, na ktorých sú aspoň do určitej miery vyobrazené telesá tehliarskych pecí – spolu 8. Pri triedení tehliarskych pecí rozlišujeme, či ide o pece so stabilnou alebo dočasnou konštrukciou. Príspevok prináša v základných črtoch popis konštrukcie a obsluhy tak milierov ako aj žiarových pecí. Výklad je doplnený o prehľad archeologicky zistených reliktov tehliarskych pecí z viac ako 50 lokalít v strednej a západnej Európe od 11. po 19. stor.

Tradiční výroba dehtu a kolomazi: OD DEHTAŘSKÝCH JAM K DVOUPLÁŠŤOVÝM PECÍM

Jiří Woitsch

V příspěvku jsou představeny základní způsoby výroby dehtu (resp. obecně kapalných produktů pyrolýzy dřeva) užívané na území střední Evropy od středověku do 20. století a s nimi související výrobní zařízení. Vedle archaických způsobů získávání dehtu (jámy, dehtařské milíře, podomácká výroba v nádobách) se text věnuje zejména vývoji dvouplášťových dehtařských pecí. Zmíněna je i související rafinace produktů tepelného rozkladu dřeva a výroba tzv. kolomazi. Důraz je položen jak na technologické aspekty výroby, stavební (konstrukční) znaky užívaných zařízení a na možnosti archeologického výzkumu reliktů dehtařské výroby, tak na začlenění dehtářství do širší skupiny výrobních oborů – tzv. lesních řemesel.

Pyrotechnologická zařízení na předhradí hradu ve Veselí nad Moravou

Miroslav Dejmal

Příspěvek se zabývá nálezem tří pyrotechnologických zařízení zkoumaných při záchranném archeologickém výzkumu na zámku ve Veselí nad Moravou. Zařízení byla odkryta v rámci předhradí původního středověkého hradu a jsou shodně datována do druhé poloviny 13. až první čtvrtiny 14. století. V jednom případě se jednalo o nadzemní volně stojící pec, u níž je možné uvažovat o potravinářském využití. Další zařízení představovalo ohniště nacházející se uvnitř srubové stavby. Třetím byla potravinářská pec umístěná v interiéru další srubové stavby, pravděpodobně hradní pekárny.

Spešovské železnorudné doly na lokalitě Kešůvka – experimentální ražba

Karol Šmehil, Jiří Wlosok, Boris Dostál, Jiří Čuba

Údaje o pracovních výkonech v dolech při použití ručního nářadí se za celou historii hornictví značně liší. Některé údaje z literatury jsou
nesprávně interpretované. Dochází k častému aplikování poznatků z rudného hornictví, z ražby dědičných štol v tvrdých horninách mlátkem
a želízkem na ražby zcela jiného druhu. Cílem experimentu v železnorudném dole Spešov bylo získání potřebných dat vhodných pro první
výpočty. Stanovení důlního výkonu, především při ražbě, experimentem a výpočtem, vede k pochopení rozvoje dobývání železných rud
na Blanensku v 18. a 19. století. Za velkým rozvojem železáren ještě ve druhé polovině 19. století stála ruční práce.