Doklady hutnění železa z časně laténského sídliště v Olomouci–Neředíně (předběžná zpráva)

Petra Goláňová, Karel Malý

Na lokalitě Olomouc–Neředín probíhá od roku 1998 v trati „Mýlina“ záchranný archeologický výzkum, prováděný Archeologickým centrem Olomouc. Podařilo se zde nalézt početné doklady osídlení a/nebo pohřbívání z neolitu, eneolitu, doby bronzové, halštatské, laténské a římské. V následující stati je věnována pozornost nálezům z objektů datovaných do časné doby laténské, které souvisejí s hutnictvím

Teplota tavenia archeometalurgických trosiek

Jozef Petrík, Ľudmila Moravčíková, Ľubomír Mihok, Pavol Vadasz

Archeometalurgická troska z vytavovania a spracovania železa predstavuje cenný zdroj informácií na analýzu zaniknutého procesu. V minulosti zostávala troska v bezprostrednej blízkosti výrobného zariadenia. Presuny trosky na skládky, prípadne ich sekundárne využitie jako zdroja železa (na železo bohaté trosky z priamej redukcie alebo skujňovania) sa objavujú až v 19. a predovšetkým v 20. storočí. Naopak, finálne železné výrobky, ale aj polotovary, napríklad surové železo určené na skujňovanie, sa presúvali k odberateľom často na veľkú vzdialenosť. Trasu týchto presunov, jako aj miesto pôvodu železa je mnohokrát obtiažné určiť. Na druhej strane „lokálna stabilita“ trosiek zaručuje veľkú pravdepodobnosť, že informácie získané jej analýzou je možné vztiahnuť na konkrétne výrobné zariadenie.

Železářská kovovýroba v pravobřežní části Starého Brna

Karel Malý, Dana Zapletalová

Předmětem studie je vyhodnocení nálezů strusky ze záchranného archeologického výzkumu A70/2002 Nemocnice Milosrdných bratří, Pavilon akutní medicíny, 1. etapa. Tento výzkum provedla Archaia Brno o. p. s. postupně od října r. 2002 do června r. 2004. Navázala na něj 2. etapa v červenci r. 2005 (akce A31/2005), která však již zásadnější nálezy ke sledované problematice nepřinesla a nutnost doplňujících analýz nevyvolala (Holub–Kováčik–Merta–Peška–Zapletalová–Zůbek 2003;
Holub–Kolařík–Merta–Peška–Zapletalová–Zůbek 2004; Holub–Kolařík–Merta–Peška–Sedláčková–Zapletalová–Zůbek v tisku; srov. i. Zapletalová v tisku)

Staré železářství v Bystřici nad Pernštejnem (rozbory železných předmětů a strusek)

Karel Stránský, Radmila Stránská, Drahomíra Janová, Antonín Buchal

Na středověkou i raně novověkou výrobu železa na Českomoravské vrchovině se zachovaly poměrně četné památky, a to jak v krajině, tak i v písemnictví. Ve srovnání s Bystřickem se zejména na Vysočině výše položené Novoměstsko a Žďársko stalo v několika posledních desetiletích objektem zájmu historiků starého českého železářství. Připomeňme si v této souvislosti alespoň například dávno zaniklé hamry v povodí řeky Fryšávky od Kadova až po Jimramov a hamry v Horním Posázaví, od Velkého Dářka až k Přibyslavi, jejichž historii přiblížil na podkladě archivních pramenů již na počátku sedmdesátých let 20. století zejména Miloš Kreps

Analýza trosiek zo železnej huty v Javorine

Josef Petrík, Lubomír Mihok, Stanislav Pavlarčík

Analyzované trosky boli získané povrchovým zberom na zarastenej skládke v južnej časti Tatranskej Javoriny. Finálne výrobky sú zriedkavé, v podstate obmedzené na zbierkový fond múzea TANAPu v Tatranskej Lomnici, ktoré poskytlo na analýzu jeden predmet – železnú naberačku.
Po vonkajšej dokumentácii boli vzorky trosky, ako aj naberačka (tá v oblasti konca rúčky, aby sa zbytočne neznižovala muzeálna hodnota predmetu) rozrezané diamantovou pílou. Výbrusy sa pripravovali brúsením na sade brúsnych papierov zrnitosti 220–800 s doleštením diamantovou pastou zvlhčovanou petrolejom. Prítomnosť sulfidických inklúzií sa stanovovala Baumannovým odtlačkom. Nasledovala mikroštrukturálna analýza na optickom mikroskope NEOPHOT 32. Trosky sa analyzovali v neleptanom stave, rúčka naberačky v neleptanom stave (na prítomnosť inklúzií a necelistvostí) a po naleptaní nitalom (na štruktúrne zložky) s následným meraním mikrotvrdosti. Chemickú analýzu trosiek klasickou metodikou mokrou cestou predchádzalo mletie vzorky na vibračnom mlyne. Teplota tavenia trosiek sa merala na vysokoteplotnom mikroskope Leitz–Wetzlar. Prítomnosť vedľajších a stopových prvkov bola určovaná semikvantitatívnou spektrálnou analýzou na spektrografe s rovinnou mriežkou PGS – 2. Bazicita trosky sa vypočítala podľa vzorca B = (CaO+MgO/SiO2 + P2O5).

Rozbor železiarskych trosiek z okolia Sniny

Jozef Petrík, Ľubomír Mihok, Ladislav Fröhlich

Objekty huty sa nachádzali v strede súčasnej obce Zemplínske Hámre (neďaleko kostola z roku 1887), ktorá vznikla ako osada zamestnancov podniku. Od Sniny bola administratívne odčlenená v roku 1956. Do súčasnosti sa zachovali zvyšky dolnej časti vysokej pece, okolo ktorých sa hojne vyskytujú kusy trosky, ktorých maximálny rozmer iba zriedkavo presahuje 50 mm.

Obecné počátky přímé výroby železa a její vývoj na našem území

Jiří Merta

V oblasti východní Anatolie započala již na konci 3. milénia př. n. l. výroba železa tzv. přímým způsobem, kdy je produktem tavby železná kovatelná houba. Tento prostor je shodný s oblastí počátků zpracování měděných rud. Odtud se znalost výroby železa šířila do Středomoří a do přilehlých městských států Předního východu. Z tohoto období není znám konkrétní typ železářské redukční pece, šlo patrně o výheň s postupně vznikající šachtou. Při pobřeží Středozemního moře vznikla postupně řada významných železářských středisek (západní Kréta, jižní Řecko, Elba). Do střední Evropy znalost železářské výroby pronikla přes Balkán. Již od 6. stol. př. n. l. zpracovávaly halštatské huti místní rudy. K rozmachu železářské výroby došlo ve společenství keltských kmenů, které užívaly šachtových pecí se zahloubenou nístějí, jejíž schéma převzaly později germánské kmeny a užívaly ji po více jak pět století. Dalším typem pece byl aparát s dómovým vnitřním prostorem schopný produkovat značně hmotné houby (do 50 kg). V západní Evropě známe šachtové pece o výšce až 2,5 m, které využívali také Římané (Les Martys), podobně jako pecí z alpské oblasti (Magdalensberg). Z období raného středověku je známo několik hutí roztroušených po území Evropy, v nichž probíhal na sobě nezávisle vývoj výroby surového železa. Jednalo se o pece s kamennou obezdívkou a vnitřním průměru šachty kolem 1 m a výšce cca 3 m. V českých zemích vedl vývoj od zahloubených keltských pecí známých z výrobní komory severozápadně Prahy, přes samostatně stojící šachtové pece germánských kmenů (Boskovická brázda), po slovanské železářské huti užívající postupně zadlabané pece typu Želechovice a zadlabané pece s tenkou hrudí situované v bateriích (období Velké Moravy – severní Pomoraví, Moravský kras). Od počátku nového tisíciletí je užívána samostatně stojící šachtová pec. Dokumentace vývoje železářství v českých zemích v období 12. až 13. století, tedy v období formování městských aglomerací, je značně skoupá. Přitom právě toto období přináší řadu zásadních změn spojených se zvýšenou potřebou železa krytou postupně zaváděnými železářskými hamry vybavenými vodními koly. Vodního kola bylo užíváno patrně nejdříve k pohonu zvětšujících se měchů, které umožnily i zvětšení tavicí pece a zvýšení její produkce. V alpských zemích dosahovaly v novověku kusové železářské pece výšky až 5 m a produkovaly železnou houbu o hmotnosti až 1000 kg. Tento v českém prostředí nový typ pece je užíván od poloviny 16. století do postupného zavedení vysoké pece vyrábějící nepřímým výrobním způsobem slévatelné surové železo s vyšším obsahem uhlíku (kolem 2–4 % C). Vysoká pec se vyvinula mimo naše území a její užívání se k nám rozšířilo ze saské strany Krušných hor na konci 16. století. V některých oblastech Evropy však bylo užíváno výhňových pecí, v oblastech Skandinávie vystřídaly na konci středověku šachtové pece, v západním Středomoří pokračoval jejich vývoj a užívání až do konce 18. století (korsická výheň, katalánská výheň).

PŘÍSPĚVEK K ŽELEZÁŘSKÉ VÝROBĚ NA UNIČOVSKU V RANÉM STŘEDOVĚKU – Z ARCHEOLOGICKÝCH VÝZKUMŮ V DOLNÍ SUKOLOMI A BRNÍČKU

Hana Marešová

Cílem práce je seznámení se dvěma raně středověkými lokalitami a především s nimi spjatou železářskou výrobou. Lokality jsou geograficky vymezeny společně s přírodními podmínkami střední Moravy a dále je zkoumáno osídlení na Uničovsku. Je popsán systém slovanského železářství v českých zemích, do kterého je zasazeno železářství na Uničovsku v období raného středověku. Stěžejní částí práce je samotná analýza lokalit Brníčko a Dolní Sukolom, zhodnocení nálezových situací, charakteristika železářských pecí, které jsou zařazeny do systému železářství na Moravě. Dále je proveden rozbor artefaktů i ekofaktů z obou lokalit.
Lokality ležící severně od města Olomouce, v blízkosti města Uničova, vykazovaly již předchozí osídlení a na raně středověké osídlení plynule navázalo osídlení středověké a novověké. Hovoříme o území, které bylo ideální pro slovanské osídlení a následně i pro vznik kovozpracujícího střediska produkujícího železo nejen pro oblast Uničovska.
Tři dolnosukolomské pece můžeme podle analogie s pecemi z lokality Želechovice chronologicky zařadit do přelomu 8. a 9. století. Ve všech případech můžeme hovořit o pecích vtesaných do terénu se zahloubenou nístějí, s dlouhým tunelem v hrudní partii a s podkovovitou dutinou v zadní stěně šachty. Pouze jediná nalezená železářská pec na lokalitě Brníčko je díky keramickému materiálu zařaditelná do období 11.–12. století. Ačkoliv v této době nastává nástup nadzemních šachtových pecí s kotlovitě zahloubenou nístějí, je z popisovaných nálezů zřejmé, že hutníci v pozdějších stoletích pracovali i s jinými typy pecí. Pro železářské pece z tohoto chronologického období jsou typické kotlovitě zahloubené nístěje.
Důležitým zjištěním k rozpoznání železářských pecí byla analýza strusky, provedená na vzorcích z obou lokalit. Díky chemické analýze se nám podařilo prokázat, že hutnící z obou lokalit i ze známé dílny u Želechovic využívali stejné železorudné magnetit-hematitové ložisko. Lze tedy předpokládat, že všechny hutnické dílny, které v raném středověku na Uničovsku pracovaly, využívaly tento bohatý zdroj rudy.

VÝROBA STRUSKOVÝCH CIHEL V ŽELEZÁRNÁCH TACHOVSKA

JIŘÍ HLÁVKA

K tematice železářství byla v minulosti napsána úctyhodná řada více či méně významných prací. Autoři těchto děl se vcelku logicky věnují hlavním tématům, kterými byly výroba kýženého produktu – železa a historický vývoj výrobních prostředků – tavicích pecí, hamrů aj. Mnohem méně je pak studována problematika vedlejších výrob a pracovních postupů, ke kterým patří získávání potřebných surovin – železných rud a dřevěného uhlí, ale i další zpracování železářské strusky. Zajímavým oborem této vedlejší činnosti je výroba struskových cihel. K této problematice nacházíme v dostupné literatuře jen mizivé množství informací. Abychom věc uvedli hned v úvodu na pravou míru, je vhodné upřesnit, že se příspěvek zabývá především výrobou cihel „odlévaných“ z vysokopecní strusky, která je v tekutém stavu. Později se vyráběly
ze strusky „tvárnice“ postupem za studena s přidáním pojiva. V příspěvku bychom rádi uvedli přesný pracovní postup, jakým se struskové cihly vyráběly, a zadokumentovali jednotlivé lokality, kde jsou cihly použity v zástavbě. V dnešní době bujarého kapitalismu tyto, často poslední, doklady existence hutní výroby kvapem mizí, buď zcela, a nebo pod nánosy nových fasád. Pro zajímavost se též pokusíme porovnat rozměry cihel, pocházejících z jednotlivých železáren - zda se jejich výroba řídila nějakými „zemskými“
pravidly, či rozměry závisely na libovůli a potřebách výrobce. V závěru přinášíme pro představu o výši produkce struskových cihel některé údaje z účtů železárny v Broumově na Tachovsku.