Archeologia technica 16

V nově vydané knize „Rudné a uranové hornictví České republiky“ (ed. J. Kafka 2003) mě zaujal odhad vytěženého zlata v průběhu 17. a 18. století. Produkce hlavních zlatorudných revírů Jílového u Prahy, Krásné Hory, Kašperských Hor, Roudného a Dobré Vody byla odhadnuta na 275 kg zlata. Zlaté Hory nebyly (kromě údajných pokusů o obnovu rýžování) v přehledu zmíněny. Přitom odhad vytěženého zlata v období 17.–18. století jen ve Zlatých Horách činí asi 203,5 kg čistého zlata, tedy téměř 3/4 předpokládané produkce všech českých zlatorudných dolů.

Západně od Tasova se na skalnaté ostrožně nad řekou Oslavou nachází hrad založený rodem Tasovců, pánů erbu křídla. Hrad byl pravděpodobně založen kolem poloviny 13. století a nahradil ve funkci starší dvorec, který se nacházel v blízkosti později zbouraného (1784) kostela sv. Václava.

Areál někdejšího hospodářského dvora v Králově Poli organicky navazuje na komplex někdejšího kartuziánského kláštera, od něhož je oddělen průjezdnou komunikací ulice Božetěchovy. V posledních staletích před zrušením kláštera a řádu kartuziánů představoval hlavní ekonomické zázemí klášterní komunity se stájemi, sýpkami, sladovnou a správní budovou – zámečkem. Po zrušení kláštera byl od něho oddělen a vyvíjel s již izolovaně. Teprve snahy v posledních dnech o využití objektu brněnským VUT, spravujícího v současnosti ve větší míře i areál kláštera, umožňuje opětovně obě složky spojit.

V posledních desetiletích se výrazně zvýšila pozornost archeologů věnovaná krajině Českého Švýcarska. Nemalou měrou k tomu svými průzkumy přispěli p. R. Marschner a V. Sojka, někdejší zaměstnanci CHKO Labské pískovce. Výsledkem jejich činnosti byla řada objevů pravěkých a středověkých lokalit (Belisová 2004, Lissek 2003, 2004, Pažourek – Velímský 1997, Peša – Jenč 2003, 2004, Svoboda 2003). Mezi novými lokalitami se stopami středověkých a novověkých aktivit
jednoznačně převažují ty, kde se setkáváme s pozůstatky výroby dehtu a smoly. Jejich pozoruhodný
počet, čítající více jak třicet lokalit, naštěstí neušel také zájmu odborníků. Výsledkem tohoto zájmu byly zatím dvě práce na téma historie výroby dehtu a smoly v Českém Švýcarsku (Belisová 2004, Lissek 2004). Zde jsou předkládány výsledky povrchového průzkumu provedeného v letech 2001–2002. Tento průzkum měl za cíl ověřit interpretaci těchto lokalit a definovat charakteristický projev terénních reliktů výroby dehtu v krajině. Dalším cílem podrobného terénního průzkumu bylo poznaní struktury dehtářských pracovišť a jejich datování.

Při rekognoskaci terénu v souvislosti lokalizování stanovišť zaniklých sklářských hutí (dále ZSH) a povrchových sběrech či jejich archeologických výzkumech málokdy bývá věnována shodná pozornost technické keramice jako nálezům skleněných výrobků a odpadu z jejich tvarování, ač i tyto hmotné prameny jsou pro po poznání dějin sklářské techniky a technologie neméně důležité. K nejtypičtějším a nejběžnějším nálezům hmotných pramenů technické keramiky na těchto lokalitách ZSH patří zlomky sklářských pánví, kelímků, šamotových pomůcek k uzavírání či clonění pracovních a dalších otvorů tavicí a chladicí pece (event. vedlejších pecí), včetně jejich „okrajů“, celé či jen zlomky předforem, forem a zlomky chladicích hrnců. Věnujme nyní pozornost jim a jejich účelu.

Interdisciplinárny výskum sklených korálikov prináša mnoho zaujímavých poznatkov o historických technikách a technológiách historického sklárstva, ktoré sú dôkazom neobyčajnej zručnosti a prekvapujúcich poznatkov zaniknutých kultúr . Možnosti, ktoré v tomto smere poskytujú včasnostredoveké nálezy sklených šperkov zo strednej Európy nie sú ani zďaleka vyčerpané, nakoľko interdisciplinárny výskum týchto nálezov je len v začiatkoch. V príspevku venujeme pozornosť pre sklené predmety nezvyklej technike výzdoby, ktorú sme identifikovali na koráliku z hrobu č. 33 z pohrebiska avarského kaganátu preskúmaného v Prši (8. storočie).

Referovaný nákres tavírny stříbrné rudy je uložen ve sbírkách Městského muzea v Přibyslavi pod inventárním číslem 15. Původ a význam nákresu byl po řadu uplynulých desetiletí neznám, resp. zapomenut, takže byl v muzeu vystavován v zaskleném rámu jako anonymní nedatovaný obrázek pecí na tavení stříbrné rudy. Pod zašlým sklem navíc nebylo možné rozeznat jeho detaily a spolehlivě přečíst popisky. Až v r. 2002 na jeho možnou historickou hodnotu upozornil Jaroslav Havlíček, jenž se podrobně zabývá hornickou tradicí obce Stříbrné Hory u Přibyslavi.

V rámci Dnů evropské kultury 2003 byla v areálu kulturní památky Stará huť u Adamova, situované ve stejnojmenné kulturní rezervaci, realizována série experimentů v replikách železářských kusových pecí. Experimenty byly provedeny v týdnu od 15. do 18. září skupinou amatérů – tavičů experimentátorů z Francie, jejichž návštěvu inicioval kovář Pavel Řiháček společně s Kateřinou Hostinskou během účasti na Dnech železa konaných každoročně v průběhu druhého  červencového týdne v Pierpont v Bretani.

V tomto príspevku sa venuje pozornosť niektorým makroskopickým detailom zmien, ktoré možno pozorovať hlavne na sekere a predbežným výsledkom Mössbauerovej spektroskopie, ktorú sme začali testovať pri hľadaní odpovede pôvodu povrchových vrstiev železných predmetov z hrobu 221. Je potrebné poznamenať, že multidisciplinárny výskum tejto problematiky nie je systematický a nikdy nemal finančnú podporu, zatiaľ je založený na záujme zainteresovných, na tento cieľ sa zatiaľ nepodával žiadny projekt.

Vysokú pec, situovanú medzi obcami Sirk a Rákoš, reštaurovalo STM roku 1970. Vysoká pec postavená z lomového kameňa, spočíva na štyroch mohutných pilieroch o pôdoryse 4 x 4 m. V pilierovej časti pece sú otvory na prívod vzduchu, na odvod trosky a vytaveného železa. Vysoká pec mala pôvodne výšku 13,47 m a užitočný objem 40 m3.

Na středověkou i raně novověkou výrobu železa na Českomoravské vrchovině se zachovaly poměrně četné památky, a to jak v krajině, tak i v písemnictví. Ve srovnání s Bystřickem se zejména na Vysočině výše položené Novoměstsko a Žďársko stalo v několika posledních desetiletích objektem zájmu historiků starého českého železářství. Připomeňme si v této souvislosti alespoň například dávno zaniklé hamry v povodí řeky Fryšávky od Kadova až po Jimramov a hamry v Horním Posázaví, od Velkého Dářka až k Přibyslavi, jejichž historii přiblížil na podkladě archivních pramenů již na počátku sedmdesátých let 20. století zejména Miloš Kreps

Již v předchozím čísle tohoto sborníku byly vypublikovány výsledky metalografických rozborů dvou podkov nalezených r. 2001, viz (Hošek – Kudrnáč 2004). Rovněž další průzkum, tentokrát z roku 2002 provedený J. Kudrnáčem a B. Tomsem, přinesl zajímavé výsledky. Nedaleko, cca 15 m východním směrem, od místa předchozího nálezu, viz mapka obr. 1, byly objeveny další doklady o někdejší přítomnosti koní jednou celou a dvěma fragmenty podkov, pak poměrně dobře zachovalý tesák, a dále hřebíky a menší zlomky želez i strusek. Tesák byl nalezen asi 30 až 40 cm pod současným povrchem na rozhraní lesního humusu a netknuté hnědé hlíny. Podkova pochází z asi 3 m vzdáleného odvalu těžební jámy. Oba tyto předměty, které lze rámcově vročit do 14. až 15. století, byly během konzervace v laboratořích ARU v Praze podrobeny i metalografickému průzkumu s cílem stanovit konstrukci a kvalitu těchto výkovků. U tesáku jsme sledovali sestavu čepele, u podkovy přední část věnce.

Pracoviště konzervátorských laboratoří ArU Praha proto usiluje o zahájení výzkumných projektů, které by byly součástí systematického a dlouhodobého studia našich středověkých kovářských technik. To se neobejde bez metalografických průzkumů. Právě ty umožňují posoudit kvalitu nástrojařské konstrukce a tepelného zpracování. V minulosti bylo analyzováno na desítky předmětů, nicméně výsledky zůstaly rozmělněny v mnoha publikacích a řada z nich zůstala pro běžné využití takřka zapomenuta. Systematický výzkum středověkého kovářství pomocí metalografických metod proto zahrnuje také vytvoření kompletního katalogu prozkoumaných lokalit a předmětů. Jde o pomůcku, která má usnadnit základní orientaci v doposud vykonané práci a odkázat badatele na literaturu, jež o jednotlivých lokalitách, souborech nebo i jednotlivých předmětech v detailu pojednává.

Do výčtu svých státnických činů zahrnul císař Gaius Julius Octavius zvaný Augustus (63 př. Kr.–14 po Kr.) také obsazení zemí na jižním břehu středního Dunaje. Res gestae divi Augusti lapidární formou konstatují nastolení nových mocenských poměrů ve „středovýchodní“ Evropě – Protuli fines Illyrici ad ripam Danuvii (Posunul jsem hranice Illyrika k břehu Dunaje). Jsou tak resumovány výsledky bojů a diplomatických kroků, jimiž byly v posledních dvou desetiletích staré éry vytyčeny hranice mezi římským impériem a barbarikem, které v těchto místech přetrvaly víc jak čtyři století. Je třeba zdůraznit, že podunajská hranice se v dané době stala místem konfrontací a koexistence dvou různých civilizací.