stříbro

Lesní trať údolí Stříbrnice, kterou protéká potok stejného jména, se nachází přibližně severovýchodně od východního okraje osady Lesní Hluboké. Přímá délka taktéž severovýchodně tekoucího potoka, i s jeho četnými meandry a zákrutami, činí od jeho soutoku s Bílým potokem po východní okraj osady necelých 2,5 km (obr. 1). Potok Stříbrnice, který představuje v normálním počasí spíše potůček, se podle topografické mapy stéká ze tří pramenů, avšak ve skutečnosti přijímá čtyři levostranné a dva pravostranné menší přítoky, které jsou stejně jako jeho hlavní tok hluboce zařezané do terénu. Celé údolí je značně divoké, v horní části snad vůbec  nenavštěvované a neprocházené, a jeho tok je zde možno sledovat pouze cestou jeho korytem.

Prospektoři hledající stříbronosný galenit ložisko objevili patrně záhy po roce 1528, kdy byla vyhlášena Horní svoboda v oblasti dnešního Kryštofova Údolí. Hledací příkopy (kutací rýhy) zastihly povrchový výchoz žíly o mocnosti 0,5 m ukloněný k severu zhruba v úhlu 50 stupňů. Zrudnělá poloha obsahovala hlavně pyrit FeS2, 0,5% galenitu PbS a až 5% sfaleritu ZnS. V galenitu byl pouze mizivý obsah stříbra a jeho těžba se příliš nevyplácela. Také vysoký obsah síry znemožňoval výroba železa z pyritu. Přesto havíři pokračovali v hloubení jámy v domnění, že obsah stříbra v galenitu s hloubce vzroste. Dvacet metrů pod ohlubní jámy narazili na souběžnou žílu pyritu. Jediným ekonomickým řešením bylo využít tuto druhou žílu o mocnosti cca 30 cm pro výrobu vitriolu a doplňkově těžit původní galenitovou polohu pro získání olova a malého množství stříbra.

Dolování stříbrných rud v Mrákotíně – na Dobré Vodě u Telče je již také dávného data. První písemné zprávy se vztahují k první polovině patnáctého století. Jsou uváděny ve spojení se jménem Volfa Krajíře z Krajku (* před 15. 9. 1554), který byl, spolu s Petrem Vokem z Rožmberka a Annou z Rožmitálu, po smrti Adama I. z Hradce, poručníkem jeho dvěma nezletilým synům, Jáchymovi (*1526 - +1565) a Zachariášovi (*1527-+1589) z Hradce.

Příspěvek pojednává s využitím regionálních pramenů, včetně místní kroniky, na základě terénního průzkumu a chemických a mineralogických analýz vzorků odebraných z bývalé důlní lokality, o historii a také o současném stavu bývalých deblínských rudných dolů. Zdejší rudné doly náleží k nejstarších lokalitám těžby drahých kovů v okolí Tišnova. Získané výsledky potvrzují, že v dolech byly v minulosti těženy sulfidické rudy, které obsahovaly jako příměs stříbro a podporují předpoklad, že se zde nacházela též ložiska zlatonosného křemene.

Referovaný nákres tavírny stříbrné rudy je uložen ve sbírkách Městského muzea v Přibyslavi pod inventárním číslem 15. Původ a význam nákresu byl po řadu uplynulých desetiletí neznám, resp. zapomenut, takže byl v muzeu vystavován v zaskleném rámu jako anonymní nedatovaný obrázek pecí na tavení stříbrné rudy. Pod zašlým sklem navíc nebylo možné rozeznat jeho detaily a spolehlivě přečíst popisky. Až v r. 2002 na jeho možnou historickou hodnotu upozornil Jaroslav Havlíček, jenž se podrobně zabývá hornickou tradicí obce Stříbrné Hory u Přibyslavi.

Přestože je hornická minulost Havlíčkobrodska v obecném historickém povědomí zastíněna „stříbrnou“ tradicí Jihlavy a Kutné Hory, její poznání, jak v posledních letech vyplývá z povrchových terénních průzkumů, se může opírat o četnější a intaktněji dochované terénní pozůstatky po vrcholně středověké a raně novověké těžbě a zpracování polymetalických rud.2 Navíc je pro Havlíčkobrodsko k dispozici více s hornictvím souvisejících zpráv písemných pramenů z období 1250–1350, než pro další naše, a zdá se, že i středoevropské staré báňské revíry.

Počátky dolování a zpracování stříbrných rud mezi Havlíčkovým Brodem a Přibyslaví, kde leží též osada Simtany, se ztrácejí v hlubokém středověku. Kolem roku 1240 se ujal úřadu krajského hejtmana nad Čáslavským krajem po svém otci Jindřichovi ze Žitavy, bývalém purkrabí budišínském, pan Smil sídlící na Lichnici u Čáslavi. Ten se psal i se svými potomky z Lichtenburka. Byl dobrým hospodářem a hlavní úsilí obracel ke stříbronosným dolům v okolí Havlíčkova Brodu (tehdy Smilova Brodu, následně pak Německého Brodu), Přibyslavi, Bělé a Šlapanova. Ke zvýšení výnosů z těchto dolů zval na svá území obyvatele z Německa, tehdejšího Švábska, a zakládal pro ně nové osady. Totéž činil král Přemysl Otakar II. u stříbronosných dolů kolem Jihlavy. Tak zde vznikl německý jazykový ostrov který se v okolí Havlíčkova Brodu a Jihlavy a mezi oběma městy udržel až do odsunu německých obyvatel po druhé světové válce. Smil z Lichtenburka, jehož lze podle dochovaných zpráv pokládat za prvního významného podporovatele dolování a těžaře stříbronosných rud na Havlíčkobrodsku a Přibyslavsku, a jehož jméno se objevuje na listinách ještě 1. května v roce 1269 (o němž se však píše již v září následujícího roku (1270) jako o zemřelém), byl pohřben v konventním kostele kláštera žďárského, v kněžišti na jeho evangelijní straně.

kat. území Lesní Hluboké, okr. Brno-venkov

Relikt tavící pece na přetavování olova obsahujícího stříbro.

Článek se věnuje dokumentaci orientačního prozkoumání tradice zpracování stříbrných rud v Rudíkově (Velké Meziříčí). Autoři sebrali místní tradici, pomístní jména a údaje z literatury. Při místním průzkumu byly odebrány vzorky hornin, které byly dále podrobeny analýze. Výsledky jsou prezentovány tabelárně a stručně vyhodnoceny.

Prubířská kapelka je speciální nádobka, ve které probíhá tzv. kupelace, tj. konečný krok stanovení obsahu drahých kovů v rudách, popř. slitinách. V raném novověku byly kapelky zhotovovány ze směsi kostního a dřevěného popela. Cílem této práce byla výroba kapelek podle raně novověkého způsobu popsaného v knize Lazara Erckera z roku 1574. Takto vyrobené kapelky byly odzkoušeny a také analyzovány. Pomocí elektronového mikroskopu byla zhotovena fotografická dokumentace popelů, řezů kapelkami a získaných stříbrných zrnek. Pomocí energiově disperzní rentgenové spektroskopie bylo určeno prvkové složení popelů používaných k výrobě kapelek. Byla zkoušena také pevnost vyrobených kapelek jak po vysušení, tak po vyžíhání.