Archeologia technica 17

V roku 2000 sa v chotári obce Beluša, okres Púchov, uskutočnil záchranný archeologický výskum na trase diaľnice budovanej v smere Trenčín – Považská Bystrica a tiež na trase jej privádzača do mesta Púchov. Bola tu odkrytá časť stredovekej osady. Lokalita sa nachádza na severozápadnom Slovensku, na Považí v blízkosti moravských hraníc. Leží na brehu potoka neďaleko rieky Váh, ktorý je vodnou aj dopravnou tepnou regiónu. Inak ide o podhorskú až horskú oblasť. Priesmyky umožňovali v minulosti aj dnes spojenie medzi touto časťou Slovenska a blízkou Moravou.

Územie dnešného Slovenska bolo vďaka výborným prírodným podmienkam, mnohým lokálnym zdrojom rúd, bohatým lesom, množstvom riek a potokov známe ako centrum hutníctva v stredných Karpatoch a Karpatskej kotline v praveku. Tavenie železa a výroba železných predmetov na Slovensku na začiatku novoveku boli rozložené medzi lokálnych vlastníkov, šľachtu, bohatých občanov, koalície a organizácie. Majitelia používali vo svojich železiarňach pre tavenie železa slovenské pece. Drevouhoľné vysoké pece a dvojstupňová výroba železa (skujňovanie) sa začali využívať na našom území na začiatku 18. storočia.

Slovensko je hornatá krajina, ktorá vždy bola bohatá na železnú rudu, drevo a vodnú energiu. Nepriama výroba železa z rúd bola zložitým procesom, ktorého vývoj prebiehal v 18. storočí a úplne sa ukončil až v prvých desaťročiach 19. storočia, pričom v západných krajinách začal podstatne skôr . Rozvoju vysokopecného spôsobu výroby železa na Slovensku bránila zlá ekonomická situácia, konzervatizmus majiteľov železiarní, neskôr problémy s vodnou energiou (nevyrovnaný prietok v použiteľných vodných tokoch) ako aj skutočnosť, že ťažená železná ruda bola vhodná na priamu redukciu. Existovalo 59 vysokopecných závodov, v ktorých sa vyrábalo surové železo. K nim patrili aj vysoké pece z Betliara, Štítnika a Šramkovej. Účelom tejto práce je porovnanie výsledkov analýz zo všetkých troch lokalít a vyvodenie príslušných záverov o efektivite jednotlivých vysokopecných procesov.

Jindřich zvaný Řezbář, jeden ze členů cisterciácké komunity kláštera Fons Beatae Mariae Virginis ve Žďáru nad Sázavou, dokončil v roce 1300 své latinsky psané veršované dílo Cronica domus Sarensis, v němž vylíčil genezi a prvních padesát let trvání konventu. Z rozboru rozptýlených zmínek v textu kroniky lze vyvozovat, že v souvislosti se založením kláštera v roce 1252, došlo k několikanásobné změně sídlištní struktury, v níž mělo významné postavení nově osazené tržní městečko, označené jako fórum. Jeho vznik lze klást těsně před rok 1257, plánovitě pak bylo opuštěno z dosud ne zcela jasných příčin za opata Winricha, tedy mezi lety 1262 až 1276.

V roku 1960 boli pri záchrannom archeologickom výskume vyvolanom stavbou teplárne v Nitre preskúmané štyri zvyšky pecí datované do 9. storočia. Pece boli bez interdisciplinárneho výskumu interpretované ako pravdepodobne sklárske vzhľadom na sklovité odpady výroby, ktoré sa vo výplni objektov a v okolí nachádzali

Příspěvek pojednává s využitím regionálních pramenů, včetně místní kroniky, na základě terénního průzkumu a chemických a mineralogických analýz vzorků odebraných z bývalé důlní lokality, o historii a také o současném stavu bývalých deblínských rudných dolů. Zdejší rudné doly náleží k nejstarších lokalitám těžby drahých kovů v okolí Tišnova. Získané výsledky potvrzují, že v dolech byly v minulosti těženy sulfidické rudy, které obsahovaly jako příměs stříbro a podporují předpoklad, že se zde nacházela též ložiska zlatonosného křemene.

Nedestruktivní rentgen–fluorescenční analýze bylo podrobeno několik zlomků tyglíků ze zásypu jímky (s.j. 180) z náměstí Svobody 9, datované kolem poloviny 13. století. Povrchy zlomků i celých exemplářů tyglíků nesly stopy po slévání barevných kovů. Aplikovaná rentgen–fluorescenční analýza má velkou přednost v tom že je rychlá, přesná a reprodukovatelná, nevyžaduje žádné chemické zpracování vzorků, zkoumaný materiál se nijak nepoškozuje a nedochází ani ke generování umělé radioaktivity.

Dendrochronologie1 v posledních letech přinesla četné zajímavé výsledky, které upřesnily dataci některých archeologických situací či stojících historických objektů. Přehled datovaných objektů lze nalézt v seznamech jednotlivých dendrochronologických laboratoří, jež jsou publikovány od roku 1998 na stránkách časopisu Zprávy památkové péče. Seznam všech datovaných konstrukcí lze nalézt též na internetových stránkách www.dendrochronologie.cz. Přehled datovaných historických krovů je umístěn na internetových stránkách www.roofs.cz. Předložený příspěvek prezentuje možnost datování některých technických památek na příkladech z Moravy.

Hlavním konstrukčním materiálem bylo po tisíciletí dřevo, které bylo postupně po období technické revoluce nahrazováno konstrukcemi užívajícími oceli a litiny. Ve stavebnictví, při některých vybraných stavebních konstrukcích užití dřeva přetrvává, na příklad při konstrukci krovů, případně při stavbě různých pomocných a sezónních objektů. Tradičně bylo užíváno dřeva, jako konstrukčního materiálu při úpravách vodních toků a stavbě vodních děl od staveb na drobných vodotečích až po jezy a splavy na tzv. velké vodě.

Otesek mlýnského kamene byl vyzdvižen začátkem ledna (7. 1. 2005) z prostoru vnitřní části barokní štětovnice 9. pilíře v rámci akce zajištění pilířů 8 a 9 Karlova mostu. Kámen identifikovala skupina potápěčů, kteří provádějí pro skupinu dodavatelů podvodní průzkum a některé speciální práce. Dodavatelem této stavby je Zakládání staveb a.s., projektant je firma FG CONSULT, s.r.o., odpovědný projektant Ing. J. Masopust a investorem je Magistrát hlavního města Prahy, odbor městského investora.

Zkoumaná lokalita se nachází v poměrně hlubokém terénním zářezu mezi ulicemi Trýbova a Tomešova. Zářez tvoří do západního svahu zahloubený vytěžený hliník bývalé cihelny při ulici Úvoz. Geologicky leží v prostoru metabazitové zóny brněnského masivu, jejíž horniny byly zachyceny na dokumentovaných řezech. Na nich jsou uloženy štěrky a písky fluviálního původu. Celá fluviální akumulace se nachází cca 30 m nad současným korytem řeky Svratky. Složení materiálu této akumulace je reprezentováno především horninami svratecké provenience (Lisá 2004). Na říční terasu naléhaly pravděpodobně souvrství spraší a fosilních půd, které byly odtěženy cihelnou jako materiál pro výrobu stavební keramiky. Přítomnost říčních teras byla také vhodná pro těžbu písku přidávaného do cihlářského těsta.

V predkladanej štúdii prezentujem niektoré predbežné výsledky štúdia novovekej tehliarskej produkcie na území mesta Nitra a jeho najbližšom okolí, hlavne na základe nálezov tehiel pochádzajúcich zo štyroch archeologických výskumov, realizovaných v priebehu roku 2004 v Nitre na Mlynskej ulici (Ruttkay 2004), Mostnej ulici (Březinová, v tlači; Samuel, v tlači) a na Župnom námestí (Samuel/Čurný 2004), ktoré doposiaľ neboli podrobnejšie spracované.

V zimě roku 2003 a 2004 proběhl záchranný archeologický výzkum v objektu bývalého hospodářského dvora Kartuziánského kláštera v Brně Králově Poli na ulici Božetěchova 1–3. Kromě ostatních pravěkých a středověkých nálezových situací byla odkryta cihlářská a vápenická pec ze závěru 14. století.

Pojednání je pokusem přispět k rozšíření poznatků o zdejších vápenkách v rámci širší práce o utváření venkovských sídel a sídelní krajiny Železných hor.

V archeologických situacích středověkého Brna jsou v běžných podmínkách doklady řemeslných pracovišť omezeny převážně na odvětví, používající při výrobě pyrotechnická zařízení, nebo umisťující část svého provozu pod úroveň terénu (Procházka 2003, 94). Obě tyto podmínky splňuje vápenictví, jehož činnost je od ostatních výrobních aktivit dobře odlišitelná. V Brně bylo za více než dvacetileté období systematického archeologického výzkumu zachyceno již 17 takto interpretovaných výrobních objektů (k roku 2005). Naposledy shrnul ve své seminární práci doklady vápenické výroby v Brně P. Kos (Kos 2000). Předkládaný příspěvek má představit nové nálezy vápenických pecí z prostoru domu Moravské nám. 6 a rekapitulovat naše dosavadní poznatky o vápenictví v Brně.

Při archeologických výzkumech stanovišť zaniklých sklářských hutí (dále ZSH) je nalézána mimo skelných tavenin, zlomků skleněných výrobků a odpadu z jejich zhotovování a tvarování, také sklářská technická keramika, zpravidla však jen ve zlomcích.

V tomto textu, který určitým způsobem navazuje na práce věnované technologickým, sociálním, ekonomickým, obchodním a dalším aspektům draslářství, se tedy pokouším upozornit na specifika tohoto výrobního odvětví s ohledem na možnosti archeologického výzkumu jeho reliktů. Domnívám se, že je přitom potřebné alespoň rámcově charakterizovat obor jako celek, nastínit některé jeho základní vývojové charakteristiky a popsat specifika užívaných technologických postupů. Vycházím přitom
převážně ze studia písemných a ikonografických pramenů z našeho území, komparací s archeologickým studiem jiných výrobních odvětví a v neposlední řadě z poznatků získaných během archeologického experimentu, při němž byla technologie výroby kompletně rekonstruována a další data jsou průběžně získávána pozorováním procesu archeologizace výrobních zařízení.

Vzpomínka na spolupracovníka a pravidelného přispěvatele Archeologie Techniky doc. Ing Vladimíra Ustohala, CSc.