Skutečnost, že mlýny byly již ve středověku zdrojem příjmů pro své majitele vedla k tomu, že vrchnosti dávaly zakládat mlýny všude tam, kde to situace dovolovala. Tak vznikaly nejen malé mlýny pouze s jedním či dvěma mlýnskými složeními na drobných tocích, ale i poměrně větší mlýny říční, které disponovaly více složeními.
Dolním trhem byl v Brně v opozici k Hornímu trhu (dnes Zelný trh) od středověku označován prostor dnešního náměstí Svobody. Nerozlučně byl spjat s počátky lokace města v 1. třetině 13. století a patřil vždy k jeho nejvýznamnějším místům.
V souvislosti s přípravou výstavby domu na ulici Čajkovského č. 34 v Jihlavě byla v listopadu 2001 dokumentována stavba na sousední, severně navazující parcele č. 1504 – Úzká 3. V roce 2002 byla stavba stržena a na jejím místě postaven bytový dům. V souvislosti s tím byl na celé parcele proveden
záchranný archeologický výzkum.
V roku 1977 a 1978 sa v Iži na polohe dunajský kilometer 1760 preskúmali základy stavby s neobjasnenou funkciou. Až porovnaním s pôdorysmi iných analogických stavieb a dodatočným prehodnotením bolo možné stanoviť funkciu objektu ako tehliarskej pece. Príspevok prináša základné informácie o konštrukcii tejto novo rozpoznanej tehliarskej pece, jej historickom kontexte a výrobkoch, ktoré produkovala.
Súbor pozostáva z celkovo 567 hodnotených stredovekých tehiel a ich fragmentov, pričom v pri 75 z nich boli zaznamenané všetky tri rozmery, t. j. išlo o kompletné tehly, a pri 450 tehlách išlo o zlomky, na ktorých bolo možné zaznamenať ich dva rozmery: šírku a hrúbku (výšku). V súbore sa nachádzajú prevažne tehly s pórovitou štruktúrou hmoty v dôsledku vypálenia organických prímesí, tzv. plevovky a v menšom počte aj tehly s menšou, resp. minimálnou mierou zastúpenia organických prímesí, na lícovej strane opatrené žliabkami, tzv. prstovky.
Ojedinělý ostrůvek výstupu devonského vápence na katastru obce Grygov v lokalitě nazývané Horky byl až do vyčerpání zásob vápence na počátku 70. let 20. století významnou lokalitou, kde se již od počátku 16. století těžil vápenec k pálení vápna. V první polovině 20. století se zde intenzivně těžil vápenec i na stavební kámen a zejména na výrobu cementu pro potřeby cementárny Hrůza a Rosenberg v Olomouci–Hodolanech, do níž byl přivážen dnes již zaniklou úzkokolejnou tratí z Grygova do Hodolan. Po útlumu těžby byly veškeré lomy zavezeny odpadky a rekultivovány.
Ve svém příspěvku se zabývám počátky chemického průmyslu. V Čechách jsou spojovány s tzv. vitriolovým průmyslem, který zažil v průběhu 19. století značný vzestup především na Plzeňsku a tehdejším Loketsku. Pozůstatky po této činnosti se v drtivé většině dochovaly jen ve značně archeologizovaném stavu. Příčinou byl hlavně její zánik ještě v poslední čtvrti 19. století.
V muzeu v Nejdku byly v roce 2005 v regionální expozici vystaveny reprodukce dvou map. První je nedatovaná mapa Loketska Matthaea Seuttera z Augspurgu se dvěma symboly, jež značí sklárnu (ve vysvětlivkách popsáno Glashütte) a značka mlýnu (Blaue Farben M. und dergl. Wercke). Druhá mapa, taktéž Loketska z roku 1742 (?) s textem Farbmühl a symbolem pohárku (ve vysvětlivkách uvedeno jako symbol sklárny) nad Horní Blatnou (Platten). To podnítilo autora k pokusu o lokalizování některé z jejich stanovišť. K doplnění uvedených kartografických pramenů byly použity odborná studie O.
Železiarne rodiny Coburgovcov boli umiestnené v srdci Slovenska, väčšina z nich na hornej časti rieky Hron. Pôvodné železiarne na Horehroní boli založené v 18. storočí pri obciach Šumiac, Vaľkovňa, Pohorelá a Závadka nad Hronom. Správa týchto železiarní sa nachádzala v Pohorelej, preto sa celý tento komplex nazýval aj pohorelským komplexom
Archeometalurgická troska z vytavovania a spracovania železa predstavuje cenný zdroj informácií na analýzu zaniknutého procesu. V minulosti zostávala troska v bezprostrednej blízkosti výrobného zariadenia. Presuny trosky na skládky, prípadne ich sekundárne využitie jako zdroja železa (na železo bohaté trosky z priamej redukcie alebo skujňovania) sa objavujú až v 19. a predovšetkým v 20. storočí. Naopak, finálne železné výrobky, ale aj polotovary, napríklad surové železo určené na skujňovanie, sa presúvali k odberateľom často na veľkú vzdialenosť.
