Archeologia technica 14

V rámci projektu „Sanace brněnského podzemí“ byl proveden v květnu 2001 záchranný archeologický výzkum, který spočíval v dokumentaci a částečné preparaci archeologických situací ve třech sondách, které byly položeny ve volném prostranství ulice Pekařské, mezi domy č. 5 a 7. 

Cihlová pec sklenutá valenou klenbou je patrně jen o málo starší než jáma 503, která ji částečně narušila. Cihly, o velikosti 15 x 8 x 32 cm, byly spojovány jílem a nesly stopy opálení, půdorys topeniště byl obdélný o rozměrech 1,1 m x 1,8 m, výška klenby byla přibližně 0,5 m.

O existenci hradní studny jsou autorovi známy dvě písemné zprávy. Jedna pochází z roku 1600, druhá pak z roku 1703. Obě tyto zprávy potvrzují, že na Novém hradě studna existovala. Vzhledem k tomu, že autor tohoto příspěvku se nehodlal zabývat podrobným hodnocením historických pramenů, obrátil svoji pozornost, jako geolog, k poměrům geologickým a hydrogeologickým, z nichž pak bylo možno vyvodit určité zatím prakticky neověřené závěry. Cílem tohoto příspěvku je vzbudit zájem o archeologický výzkum uvedeného objektu.

Pozůstatky sklářské huti lze dosud nalézt na louce pod Lesní chatou v obci Bedřichov v Jizerských horách (okr. Jablonec nad Nisou). Toto území začalo být aktuálně ohrožováno počátkem nového tisíciletí plánovanou výstavbou lyžařského běžeckého stadiónu. Část zainteresovaných správních orgánů a organizací se však podařilo přesvědčit o nutnosti zachovat pozůstatky sklárny ve formě jednoduchého skanzenu v rámci budoucího sportovního areálu. Realizaci projektu ovšem muselo předcházet přesné vymezení plochy ohroženého sklářského statku. Za tímto účelem Severočeské muzeum v Liberci ve spolupráci se Západočeským muzeem v Plzni a Archeologickým ústavem v Praze přistoupilo ke geofyzikálnímu průzkumu, který byl podrobně vyhodnocen RNDr. Romanem Křivánkem v roce 1998. Archeologický průzkum v letech 2000–2002 sledoval především úkol prostorového vymezení obvodového zdiva výrobní haly. Vzhledem k omezeným finančním
prostředkům se zatím nepodařilo skrýt celou vnitřní plochu sklárny, takže humusová vrstva byla odstraněna především v několika centrálních čtvercích, přiléhajících k tělesu pece. Základy této pece byly zachyceny již zjišťovacím průzkumem Severočeského muzea v Liberci (vedeným Vítem
Weberem) v letech 1975–1976.

V roku 1960 pri záchrannom archeologickom výskume v Nitre na Leningradskej ulici (v súčasnosti ul. Damborského), boli nájdené aj štyri pozostatky pecí, ktoré boli interpretované ako sklárske (Chropovský 1977). Katalóg ani analýzy nájdených pozostatkov technickej činnosti z tohto výskumu neboli dosiaľ spracované. V nálezoch súvisiacich s pecami sa vyskytovali dva druhy pozostatkov po technickej činnosti, ktorých analýzou sa dlhší čas zaoberáme: železiarske trosky a väčšie množstvo sklovitej hmoty. V roku 2001 sme na 21. seminári Industriálnej archeológie referovali o výsledkoch analýz železiarskej trosky z týchto nálezov, súvis týchto trosiek so sklárstvom je vylúčený (Pribulová, Mihok, Staššíková–Štukovská 2002). V tomto príspevku riešenom v rámci grantu Vega č. 2077 venujeme pozornosť druhej skupine pozostatkov technickej činnosti a to sklovitým artefaktom, ktoré pochádzajú z okruhu zvyškov pecí interpretovaných ako sklárskych (Chropovský 1974, s. 165–166). Cieľom týchto analýz je snaha overiť možný vzťah sklovitých artefaktov so sklárstvom včasného stredoveku.

Počátky dolování a zpracování stříbrných rud mezi Havlíčkovým Brodem a Přibyslaví, kde leží též osada Simtany, se ztrácejí v hlubokém středověku. Kolem roku 1240 se ujal úřadu krajského hejtmana nad Čáslavským krajem po svém otci Jindřichovi ze Žitavy, bývalém purkrabí budišínském, pan Smil sídlící na Lichnici u Čáslavi. Ten se psal i se svými potomky z Lichtenburka. Byl dobrým hospodářem a hlavní úsilí obracel ke stříbronosným dolům v okolí Havlíčkova Brodu (tehdy Smilova Brodu, následně pak Německého Brodu), Přibyslavi, Bělé a Šlapanova. Ke zvýšení výnosů z těchto dolů zval na svá území obyvatele z Německa, tehdejšího Švábska, a zakládal pro ně nové osady. Totéž činil král Přemysl Otakar II. u stříbronosných dolů kolem Jihlavy. Tak zde vznikl německý jazykový ostrov který se v okolí Havlíčkova Brodu a Jihlavy a mezi oběma městy udržel až do odsunu německých obyvatel po druhé světové válce. Smil z Lichtenburka, jehož lze podle dochovaných zpráv pokládat za prvního významného podporovatele dolování a těžaře stříbronosných rud na Havlíčkobrodsku a Přibyslavsku, a jehož jméno se objevuje na listinách ještě 1. května v roce 1269 (o němž se však píše již v září následujícího roku (1270) jako o zemřelém), byl pohřben v konventním kostele kláštera žďárského, v kněžišti na jeho evangelijní straně.

Pozoruhodným dokladem vývoje stavebních materiálů na bázi železa pro mosty je od roku 1978 již z provozu vyřazený železniční viadukt na trati Znojmo–Střelice. Byl postaven v letech 1869 až 1870 francouzskými železárnami F. Cail a spol. v Paříži a ve Fives-Lille. Byla to první mostní stavba svého druhu v Rakousko-Uhersku. Údolí řeky Jihlavy překlenul jednokolejný most o šesti polích s celkovou světlostí od opěry k opěře 373,5 m. Tyto krajní opěry byly zděné, obložené kamennými kvádry. Největší výška horní hrany kolejnice byla 42,7 m nad hladinou malé vody řeky. Mezi krajními opěrami bylo vztyčeno pět pilířů tvaru komolého jehlanu. Každý byl tvořen čtyřmi stojkami z litinových trub vyplněných betonem. Kromě několika dalších litinových částí byla ostatní mostní konstrukce
sestavena ze svářkového železa. Celkem bylo v mostu zabudováno 1238 tun svářkového železa a 296 tun litiny. Když byly v dalších letech zjišťovány na některých litinových troubách stojek jemné podélné trhliny v délce i několika centimetrů, byly pilíře z litinových trub po 22 letech provozu mostu vyměněny v roce 1892 za pilíře ze svářkového železa, které bylo dodáno železárnami z města Resita v dnešním Rumunsku.

V říjnu 2001 byl na Spálené ulici v Brně (parc. č. 1059) proveden záchranný archeologický výzkum. Realizovala ho společnost Archaia (akce č. A174/2001). Její pracovníci vyzvedli z přítomných aktivit 13. století dva železné předměty, které i před konzervací bylo možné označit za relikty nádob. Konkrétně byly nalezeny v uloženině (s. j. 1159), která na zkoumanou plochu zasahovala jen zčásti. Její mocnost se pohybovala kolem 0,20 m. Ještě během středověku byla z velké části porušena následujícími aktivitami. Její interpretace proto není zcela jasná. Charakterem však připomínala
zplanýrovanou destrukci dřevohliněného domu (zlomky vypálené mazanice, zlomky přenesené spraše, uhlíky atd.). Kromě zmíněných železných předmětů se v ní nacházelo několik zlomků běžné keramiky 13. století, fragment pálené dlaždice, železná struska a zvířecí kosti. Oba železné nálezy byly předány ke konzervaci a materiálové analýze.

Analyzované trosky boli získané povrchovým zberom na zarastenej skládke v južnej časti Tatranskej Javoriny. Finálne výrobky sú zriedkavé, v podstate obmedzené na zbierkový fond múzea TANAPu v Tatranskej Lomnici, ktoré poskytlo na analýzu jeden predmet – železnú naberačku.
Po vonkajšej dokumentácii boli vzorky trosky, ako aj naberačka (tá v oblasti konca rúčky, aby sa zbytočne neznižovala muzeálna hodnota predmetu) rozrezané diamantovou pílou. Výbrusy sa pripravovali brúsením na sade brúsnych papierov zrnitosti 220–800 s doleštením diamantovou pastou zvlhčovanou petrolejom. Prítomnosť sulfidických inklúzií sa stanovovala Baumannovým odtlačkom. Nasledovala mikroštrukturálna analýza na optickom mikroskope NEOPHOT 32. Trosky sa analyzovali v neleptanom stave, rúčka naberačky v neleptanom stave (na prítomnosť inklúzií a necelistvostí) a po naleptaní nitalom (na štruktúrne zložky) s následným meraním mikrotvrdosti. Chemickú analýzu trosiek klasickou metodikou mokrou cestou predchádzalo mletie vzorky na vibračnom mlyne. Teplota tavenia trosiek sa merala na vysokoteplotnom mikroskope Leitz–Wetzlar. Prítomnosť vedľajších a stopových prvkov bola určovaná semikvantitatívnou spektrálnou analýzou na spektrografe s rovinnou mriežkou PGS – 2. Bazicita trosky sa vypočítala podľa vzorca B = (CaO+MgO/SiO2 + P2O5).

Je známou skutečností, že zkoumání nálezů z archeologických výzkumů pomocí metod exaktních věd posunulo v posledních padesáti letech naše znalosti výrazně vpřed. Platí-li toto konstatování ve všech odvětvích archeologie, pak v archeologii, jež se zabývá výrobou a zpracováním kovů, to platí dvojnásob.Tyto metody učinily uváděnou oblast archeologie skutečně mezioborovou, pro níž začíná prosazovat název archeometalurgie. Z výsledků, z nichž mnohé byly dosaženy právě posunutím našich znalostí díky použití metod exaktních věd, lze vyvodit i obecnější poznatky. Do jaké míry mohou být za současného stavu poznání nálezy hutnických dílen a pecí hodnotným pramenem pro doplnění a bližší poznání dějů obecnějšího charakteru lze ukázat na níže uvedených příkladech. Je samozřejmě nutné konfrontovat tyto technické nálezy v rámci širších souvislostí