Vápenictví

Příspěvek informuje o nálezu reliktů výrobních objektů na přilehlém předpolí zříceniny hradu Vildenberk. Nový areál byl lokalizován na základě systematického povrchového průzkumu, který autor v roce 2013 zorganizoval se členy společnosti Archaia Brno, o.p.s. V rámci svého interního projektu, dotovaného Jihomoravským krajem, uspořádal na lokalitě drobnou archeologickou komisi, během níž bylo svorně potvrzeno, že jde o pozůstatky vápenických a cihlářských pecí.

Příspěvek informuje o archeologickém experimentu, díky kterému došlo v roce 2014 k opětovnému zprovoznění originálu vrcholně středověké velkokapacitní vápenické pece. Objektem výzkumu byla šestikanálová polostabilní pec prozkoumaná v předstihu archeology Ústavu archeologické památkové péče Brno v areálu velkolomu Mokrá v jižní části Moravského krasu. Smyslem velkorysého pokusu bylo přiblížit a ověřit již dávno zapomenutý technologický proces, který se mohl uplatnit při provozu těchto pyrotechnologických zařízení, běžně budovaných u středověkých měst a hradů v širším středoevropském prostoru.

Předmětem prezentovaného příspěvku je další z objektů z prostoru těžebně-výrobního areálu při hradu Pyšolci, jehož průzkumu byla v posledních několika letech věnována pozornost. Areál tvoří soubor reliktů výrazně se projevujících v lesní krajině, mezi nimiž dominují pozůstatky vápenické pece. Kromě pálení vápna zde byla výrobní činnost zaměřena také na produkci dřevěného uhlí, o čemž svědčí přítomnost milířiště. Ze vzorků zuhelnatělého dřeva byla provedena determinace metodou tzv. antrakologických analýz, díky nimž bylo určeno konkrétní spektrum dřevin užitých při výrobě dřevěného uhlí. Je pravděpodobné, že dřevěného uhlí z milíře zde mohlo být užito také jako podpůrného paliva při výrobě vápna.

V pátek a sobotu 27. a 28. května proběhl v rekonstrukci jednokanálové vápenné pece zbudované v areálu Staré huti u Adamova druhý experimentální výpal. Pálení vápna slouží mimo shromažďování údajů o provozu pyrotechnologických zařízení tohoto druhu i k propagaci pro region kdysi tak typického řemesla.

V měsících květnu až prosinci 2009 probíhala první etapa archeologického výzkumu na stavbě parkovacího domu v ulici Panenská v Brně. Lokalita je situovaná v intravilánu města, poblíž městských hradeb. Archeologický výzkum zasáhl prostor tří středověkých parcel v těsném sousedství bývalého kláštera dominikánů. Již od 14. století měla ulice svůj dnešní název (platea Monialium), související s nárožním „markrabským“ domem tehdy v držbě starobrněnských cisterciaček (Flodrová 1997, 176). Náležela čtvrti Veselé (quartale Letorum). Podle zápisů z rejstříků městské sbírky z poloviny 14. stol. se jednalo o periferní, méně zdaněné městiště s daní 0,5 groše. V Panenské ulici bylo podle rejstříku z r. 1348 26 domů. Jejich vlastníci byli v opisech rejstříku zřídka uváděni a v letech r. 1346 a 1350 jsou shrnuti pod označením „pauperes de platea Monialium“. Některá městiště lze rekonstruovat až na základě situace z r. 1645 spolu se zápisy pamětní knihy a sledu rejstřiků z poloviny 14. stol. (Vičar 1965, 262) Významným vodítkem při rekonstrukci nám však zůstává i stabilní katastr z roku 1825. V bezprostřední blízkosti dodnes dochovaného reliktu městské hradby byla archeologickým výzkumem zachycena vápenická pec s.j. 656=751 (Obr. 1). Nálezová situace pece byla výrazně porušena mladším výkopem suterénu dřevohliněného domu vybudovaného ve dvou po sobě následujících stavebních fázích. Již dříve, snad v první polovině 20. století byl v těchto místech v rámci asanace zástavby původní svažitý terén výrazně snížen a relikty zkoumaných objektů jsou tak dochovány pouze v nejnižších úrovních jejich zásypů. Horní úrovně zásypů padly za oběť srovnání terénu pro parkovou úpravu místa. V této souvislosti byla také podezděna konstrukce městské hradby.

Hrad Pyšolec (okr. Žďár nad Sázavou) je jedním z dochovaných pernštejnských hradů, který leží na ostrožně nad řekou Svratkou asi 1,5 km jihovýchodně od přehrady Vír. Jeho zřícenině dnes dominují především pozůstatky válcového bergfritu a rovněž tak hluboký šíjový příkop vylámaný do skály. Založení hradu, které bylo na základě nečetných archeologických nálezů rámcově zařazeno do 14. století, zřejmě souviselo s potřebou rozrůstajících se Pernštejnů vlastnit větší počet rodových sídel. Roku 1464 se již o něm píše jako o zbořeném (Plaček 2001, 524). Příklady archeologicky probádaných středověkých vápenických  pecí dochovaných v okolí hradů jsou známy např. u Obřanského hradu (Merta 1977, 239–246), u hradu Šaumburka (Kohoutek 1987, 143–145) aj.