středověk

Historie

Příspěvek se zabývá nálezem pyrotechnologického zařízení, odkrytého v rámci záchranného archeologického výzkumu na Kopečné ulici v Brně. Nalezená pec svou konstrukcí a datováním spadá do již hojné skupiny obdobných zařízení, která jsou tradičně interpretována jako potravinářské pece. Pojednávaná pec nebyla na lokalitě solitérem, ale stála v rámci sídliště, které se na přelomu 12. a 13. století v těchto místech rozkládalo.

Příspěvek pojednává o všech zatím archeologicky dokumentovaných nálezech spojených se zpracováním stříbra a jeho hutněním na území Českomoravské vysočiny. Nejedná se pouze o pozůstatky pecí a výhní, ale i o další nálezy, jako jsou rudy, rudný koncentrát, nejrůznější strusky, technická keramika, dřevěné uhlí, olověný klejt, konečný produkt – stříbro a olovo i další doklady výroby drahého kovu. Příspěvek se snaží o zhodnocení artefaktů všeho druhu pocházejících z hornických a hutnických center 13. století, z období rozkvětu stříbrného hornictví.

Od poválečných dob jsou archeologickými výzkumy zkoumány a interpretovány relikty různých pyrotechnologických objektů. Ty jsou ne vždy správně identifikovány jako konkrétní výrobní technický či technologický objekt. Sklářské pece, resp. hutní sklářské areály, a zejména jejich doprovodné hmotné prameny – především ze středověku – jsou specifické a nezaměnitelné s jinými podobnými pyrotechnologickými objekty. V českých zemích nebylo provedeno mnoho archeologických výzkumů odkrývajících pozůstatky zaniklých sklářských hutních areálů. Odkryté relikty nejsou mnohdy správně vyloženy, resp. jejich funkce není správně pochopena, a proto správně vysvětlena. Totéž platí pro některé movité hmotné prameny související se sklářsko-hutním provozem, nalézané v prostoru zkoumaného výrobního areálu. Z toho důvodu se předložený text pokouší ve stručnosti sdělit základní poznatky k problematice tak, aby nedocházelo k mylným interpretacím pyrotechnologických objektů spojených se sklářskou výrobou a s nimi svázaných hmotných pramenů.

Rumunská Roșia Montană je známá zejména jako světově významná lokalita římského dolování. Malá znalost historie místa v dobách raného středověku vychází z minima výzkumů zaměřených na toto období a směřování pozornosti pouze k dácké a římské éře. To samé pravidlo platí i pro novověk a industrializaci 19. a 20. století. Pro Roșia Montanu nikdy nebyla zpracována archivní rešerše, stejně jako bibliografie a soupis archeologických nálezů. Podobné je to s prostou katalogizací jednotlivých typů chodeb a dobývek. Vyplývá to jednak z národnostního původu autorů studií (Němci, Francouzi, Rumuni, Maďaři, Češi, Britové atd.) a také z donedávna aktivní těžby. Situaci komplikuje i možnost otevření povrchových dolů, proti kterým se v Rumunsku a i v jiných státech Evropy protestuje. Hrozba těžby zavdala příčinu archeologickému výzkumu, který byl proveden v letech 1999 až 2002 v římských dobývkách a štolách, ale týkal se pouze vybraných lokalit. Plošný výzkum dosud nebyl proveden a kvůli obrovskému rozsahu historických důlních prací a z něj vyplývající finanční náročnosti není příliš pravděpodobný. Jednou z nadějí je zapsání do světového seznamu kulturního dědictví UNESCO nebo velmi nepravděpodobný plošný průzkum, který by měl předcházet eventuální moderní těžbě. Tým, jehož je autor textu členem, se podílel na zpracování geologické, historické a důlní mapy lokality.

Příspěvek si klade za cíl informovat o výsledcích záchranného archeologického výzkumu, který doprovázel rekonstrukci budovy tzv. barokního konventu v areálu bývalého kláštera premonstrátek v Dolních Kounicích. V rámci výzkumu byl odkryt západní trakt bývalých středověkých klášterních budov. V interiéru byl zachycen i relikt pozdněstředověkého topeniště, které můžeme hypoteticky považovat za součást klášterní kuchyně.

Generální oprava domu Brno, Biskupská 7 a plánovaná nová přístavba v jeho dvorní části s výkopy do úrovně základové spáry vyvolala na podzim 2014 záchranný archeologický výzkum.
Parcela domu Biskupská 7 se nachází v jihozápadní části historického jádra města, na svahu nedaleko od nejvyšší části Petrského návrší, které hrálo v brněnských dějinách jednu ze stěžejních rolí. Od samých počátků brněnské historiografie sem byl situován nejstarší kostel na území města i raně přemyslovský hrad.
Záchranný archeologický výzkum byl realizován třemi sondami, které svou velikostí odpovídaly zemním pracím. V průběhu výzkumu se podařilo zachytit pozůstatky tří pyrotechnologických zařízení, která náležela k nejstaršímu horizontu osídlení tohoto místa někdy na začátku 13. století. Topeniště nebyla současná, doba jejich existence na sebe však takřka bezprostředně navazovala. U žádného z těchto tří typologicky zcela odlišných zařízení nedokážeme říct, k čemu byla používána. V nich ani v jejich blízkosti se nenacházel žádný produkt, případně surovina, která by jejich produkci mohla osvětlit. Pece lze považovat např. za součást zázemí pro nově budované dřevohliněné domy, které byly stavěny  kolem poloviny 13. století v čele parcely.

Příspěvek referuje o nálezu čtyř reliktů pyrotechnologických objektů, které byly dokumentovány při záchranném archeologickém výzkumu parcely č. 1149/3 při Kopečné ulici v Brně, jenž se realizoval v letech 2013 a 2014. Parcela byla součástí předměstské osady, jejíž obyvatelé byli ve středověku označováni v písemných pramenech jako „chudí pod Puhlíkem“.