Přímá výroba železa

V rámci Dnů evropské kultury 2003 byla v areálu kulturní památky Stará huť u Adamova, situované ve stejnojmenné kulturní rezervaci, realizována série experimentů v replikách železářských kusových pecí. Experimenty byly provedeny v týdnu od 15. do 18. září skupinou amatérů – tavičů experimentátorů z Francie, jejichž návštěvu inicioval kovář Pavel Řiháček společně s Kateřinou Hostinskou během účasti na Dnech železa konaných každoročně v průběhu druhého  červencového týdne v Pierpont v Bretani.

V tomto príspevku sa venuje pozornosť niektorým makroskopickým detailom zmien, ktoré možno pozorovať hlavne na sekere a predbežným výsledkom Mössbauerovej spektroskopie, ktorú sme začali testovať pri hľadaní odpovede pôvodu povrchových vrstiev železných predmetov z hrobu 221. Je potrebné poznamenať, že multidisciplinárny výskum tejto problematiky nie je systematický a nikdy nemal finančnú podporu, zatiaľ je založený na záujme zainteresovných, na tento cieľ sa zatiaľ nepodával žiadny projekt.

Na středověkou i raně novověkou výrobu železa na Českomoravské vrchovině se zachovaly poměrně četné památky, a to jak v krajině, tak i v písemnictví. Ve srovnání s Bystřickem se zejména na Vysočině výše položené Novoměstsko a Žďársko stalo v několika posledních desetiletích objektem zájmu historiků starého českého železářství. Připomeňme si v této souvislosti alespoň například dávno zaniklé hamry v povodí řeky Fryšávky od Kadova až po Jimramov a hamry v Horním Posázaví, od Velkého Dářka až k Přibyslavi, jejichž historii přiblížil na podkladě archivních pramenů již na počátku sedmdesátých let 20. století zejména Miloš Kreps

Již v předchozím čísle tohoto sborníku byly vypublikovány výsledky metalografických rozborů dvou podkov nalezených r. 2001, viz (Hošek – Kudrnáč 2004). Rovněž další průzkum, tentokrát z roku 2002 provedený J. Kudrnáčem a B. Tomsem, přinesl zajímavé výsledky. Nedaleko, cca 15 m východním směrem, od místa předchozího nálezu, viz mapka obr. 1, byly objeveny další doklady o někdejší přítomnosti koní jednou celou a dvěma fragmenty podkov, pak poměrně dobře zachovalý tesák, a dále hřebíky a menší zlomky želez i strusek. Tesák byl nalezen asi 30 až 40 cm pod současným povrchem na rozhraní lesního humusu a netknuté hnědé hlíny. Podkova pochází z asi 3 m vzdáleného odvalu těžební jámy. Oba tyto předměty, které lze rámcově vročit do 14. až 15. století, byly během konzervace v laboratořích ARU v Praze podrobeny i metalografickému průzkumu s cílem stanovit konstrukci a kvalitu těchto výkovků. U tesáku jsme sledovali sestavu čepele, u podkovy přední část věnce.

Pracoviště konzervátorských laboratoří ArU Praha proto usiluje o zahájení výzkumných projektů, které by byly součástí systematického a dlouhodobého studia našich středověkých kovářských technik. To se neobejde bez metalografických průzkumů. Právě ty umožňují posoudit kvalitu nástrojařské konstrukce a tepelného zpracování. V minulosti bylo analyzováno na desítky předmětů, nicméně výsledky zůstaly rozmělněny v mnoha publikacích a řada z nich zůstala pro běžné využití takřka zapomenuta. Systematický výzkum středověkého kovářství pomocí metalografických metod proto zahrnuje také vytvoření kompletního katalogu prozkoumaných lokalit a předmětů. Jde o pomůcku, která má usnadnit základní orientaci v doposud vykonané práci a odkázat badatele na literaturu, jež o jednotlivých lokalitách, souborech nebo i jednotlivých předmětech v detailu pojednává.

Do výčtu svých státnických činů zahrnul císař Gaius Julius Octavius zvaný Augustus (63 př. Kr.–14 po Kr.) také obsazení zemí na jižním břehu středního Dunaje. Res gestae divi Augusti lapidární formou konstatují nastolení nových mocenských poměrů ve „středovýchodní“ Evropě – Protuli fines Illyrici ad ripam Danuvii (Posunul jsem hranice Illyrika k břehu Dunaje). Jsou tak resumovány výsledky bojů a diplomatických kroků, jimiž byly v posledních dvou desetiletích staré éry vytyčeny hranice mezi římským impériem a barbarikem, které v těchto místech přetrvaly víc jak čtyři století. Je třeba zdůraznit, že podunajská hranice se v dané době stala místem konfrontací a koexistence dvou různých civilizací.

Lesní trať Stříbrnice, kterým protéká potok, spíše potůček stejného jména, se nachází přibližně severovýchodně od východního okraje osady Lesní Hluboké. Délka rovněž severovýchodně tekoucího potoka, i s jeho četnými zákrutami, činí od jeho soutoku s Bílým potokem po východní okraj osady asi 1,5 až 2,0 km. V tomtéž úseku má potok Stříbrnice spád přes 102 m, to znamená asi 5,1 až 6,8 m/100m. Potok teče převážně hluboko zařezaným údolím a v jeho dolním toku ho sleduje pouze stezka pro pěší. Teprve v horní části toku jej křižuje lesní cesta. Místní název lesní tratě a potoka Stříbrnice je velmi starý a pochází ještě z doby, kdy se v údolí těžil stříbronosný galenit. Jako památka na tuto těžbu se ve stěně údolí, asi v polovině vzdálenosti mezi ústím potoka a okrajem osady, zachovala štola, dnes již v terénu velmi obtížně identifikovatelná. Situaci přibližuje výřez z topografické mapy

Stredoveké kosáky sa vyrábali najčastejšie navarením oceľového britu na nosnú chrbtovú časť z nízkouhlíkovoeho železa. V menšej miere sa používali oceľové (z stredneuhlíkovej ocele) a akostné, ale náročné na výrobu trojvrstvové kosáky (najčastejšie vrstva uhlíkovej ocele medzi dvoma okrajovými vrstvami zo železa). Spravidla sa tepelne spracovali. Stredoveké kosáky, nájdené na Slovensku mali nauhličené, alebo navarené ostrie, bez tepelného spracovania, prípadne tepelne spracované na martenzit, alebo bainit, vyskytli sa aj feritické kosáky (ich ostrie mohlo byť „spotrebované", tj. úplne odstránené opakovaným brúsením), ktorých praktické použitie je otázne. Kosák z Remetských Hámrov z 19. storočia mal trojvrstvovú štruktúru, na rozdiel od bežnej schémy boli s nízkouhlíkovým železom medzi dvoma vrstvami ocele. Kosák z Martina, vyrobený okolo roku 1920 mal štruktúru tvorenú popusteným jemnozrnným martenzitom s mikrotvrdosťou 408 HV0.05. Analyzované kosáky (4 ks) pochádzajú zo zbierok Východoslovenského múzea v Košiciach, Archeologického múzea v Bratislave a Podtatranského múzea v Kežmarku.

V roce 1999 objevil Jiří Fröhlich (vedoucí Archeologického oddělení Prácheňského muzea v Písku) při sledování trasy Zlaté stezky u Horské Kvildy (rozhraní okr. Klatovy a Prachatice) středověké zlaté doly (Fröhlich 1999). Jsou na východní straně vrchu Břemeno o výšce 1156 m a rozprostírají se na ploše
několika hektarů. Závažné je zjištění J. Fröhlicha, že přes zlatodoly vedla významná obchodní cesta, tzv. Zlatá stezka. Byla vybudována v letech 1356 až 1366, zejména k přepravě soli z Pasova do Kašperských Hor a dále do vnitrozemí.

Polovina želené houby byla kovářsky zpracována profesionálním nožířem z Banské Bystrice kovářským mistrem Ladislavem Šántou – Laskym v kovárně v Těšanech, a to v rámci praktické části Odborného semináře k výrobě damascenské oceli, který uspořádalo Technické muzeum v Brně ve dnech 20. až 21. října 2002.

Při návštěvě Toskánska na podzim roku 2002, sebral spoluautor příspěvku několik vzorků strusek na břehu zátoky Barrata v místech zaniklé etruské lokality Populonia.

Je známou skutečností, že zkoumání nálezů z archeologických výzkumů pomocí metod exaktních věd posunulo v posledních padesáti letech naše znalosti výrazně vpřed. Platí-li toto konstatování ve všech odvětvích archeologie, pak v archeologii, jež se zabývá výrobou a zpracováním kovů, to platí dvojnásob.Tyto metody učinily uváděnou oblast archeologie skutečně mezioborovou, pro níž začíná prosazovat název archeometalurgie. Z výsledků, z nichž mnohé byly dosaženy právě posunutím našich znalostí díky použití metod exaktních věd, lze vyvodit i obecnější poznatky. Do jaké míry mohou být za současného stavu poznání nálezy hutnických dílen a pecí hodnotným pramenem pro doplnění a bližší poznání dějů obecnějšího charakteru lze ukázat na níže uvedených příkladech. Je samozřejmě nutné konfrontovat tyto technické nálezy v rámci širších souvislostí

V dubnu roku 2001 byl na semináři Archeologia technica přednesen krátký informační příspěvek k postupu prací na začlenění Moravského krasu do mezinárodního projektu Evropské cesty železa. Protože práce na projektu od té doby značně pokročily, dovolili jsme si zařadit do sborníku návrh druhé etapy projektu, který byl zpracován o postoupen k dalšímu jednání dne 27. 11. 2001.

Počátky železářské výroby na Kunštátsku jsou spojeny s nálezy strusek a úlomků vypálených hliněných dyzen, které v novější literatuře popsal R. Pleiner. Vztahují se k hoře Milenka (579,7 m) ležící mezi Rudkou a Kunštátem. Jedno z nalezišť je uváděno na jejím jižním svahu, kde byly zjištěny plochy s vrstvami dřevěného uhlí, železářskými struskami a s úlomky dyzen, které se vyskytovaly ve dvou druzích. Některé byly tlustší, hrubě provedené a podobaly se exemplářům z Rudice, Habrůvky a Obory v Moravském Krasu. Dvě z nich se však vyznačovaly jemným provedením z plavené hlíny a menšími rozměry. Je uváděna jejich světlost 20 mm a tloušťka stěn 3 mm. Poslední nález dyzen popsaný v starší literatuře pochází z roku 1931 rovněž z jižního svahu Milenek. Tehdy nalezené dyzny byly masivnější, o vnějším průměru 38 až 50 mm a světlosti kruhových otvorů 17 až 20 mm.

Rozbory strusek od Starého hamru v Josefském údolí

V souvislosti s plánovanou rekonstrukcí byl v roce 2000 pracovníky společnosti ARCHAIA realizován zjišťovací archeologický výzkum v prostoru náměstí Svobody. Těžiště výzkumu spočívalo v odhalení základů a ověření stavebního vývoje kostela sv. Mikuláše, který zde stál do roku 1870. Souběžně s touto plošně rozsáhlejší akcí probíhala i dokumentace 17 menších sond rozmístěných v prostoru celého náměstí, jejichž úkolem bylo ověření vývoje náměstí a jeho zástavby ve středověku. Archeologický výzkum v prostoru někdejšího kostela v minulosti již proběhl, a to při poslední úpravě povrchu náměstí a obnově kolejového svršku tramvaje v letech 1964 a 1965. Veškerá terénní
dokumentace související s tímto výzkumem, však byla po delším pátrání shledána nenávratně ztracenou a publikované dílčí výsledky se ukázaly jako nedostatečný zdroj informací pro potřeby památkové péče.

Současný stav a cíle programu ochrany a presentace železářských památek v Moravském krasu

Příspěvek k historii železářského hutnictví na Jevišovicku

Tato kapitola si ze širokého spektra možných náhledů na stav středověkého podkovářství vyňala jako
hlavní cíl pokusit se najít stopy po nějakém materiálovém (tedy abrazním) vylepšení půdní plochy
podkov, k čemuž se nejlépe hodí analyzovat vzorky odebrané v přední části podkov.

Slovenská časť bývalej Zemplínskej župy až na malé výnimky zahŕňala najvýchodnejšiu oblasť
Slovenska medzi Slanskými vrchmi a hranicou s Ukrajinou. Prírodné podmienky, predovšetkým
rovinatý charakter väčšiny územia predurčujú Zemplín na poľnohospodársku výrobu. Remeselná
výroba mala iba miestny význam, kovospracujúci remeselníci sa obmedzovali prakticky iba na
kováčov.