Archeologický průzkum

Lokalizace stanoviště zaniklé středověké sklářské hutě
na Šumpersku

V roce 1999 objevil Jiří Fröhlich (vedoucí Archeologického oddělení Prácheňského muzea v Písku) při sledování trasy Zlaté stezky u Horské Kvildy (rozhraní okr. Klatovy a Prachatice) středověké zlaté doly (Fröhlich 1999). Jsou na východní straně vrchu Břemeno o výšce 1156 m a rozprostírají se na ploše
několika hektarů. Závažné je zjištění J. Fröhlicha, že přes zlatodoly vedla významná obchodní cesta, tzv. Zlatá stezka. Byla vybudována v letech 1356 až 1366, zejména k přepravě soli z Pasova do Kašperských Hor a dále do vnitrozemí.

V rámci projektu „Sanace brněnského podzemí“ byl proveden v květnu 2001 záchranný archeologický výzkum, který spočíval v dokumentaci a částečné preparaci archeologických situací ve třech sondách, které byly položeny ve volném prostranství ulice Pekařské, mezi domy č. 5 a 7. 

Cihlová pec sklenutá valenou klenbou je patrně jen o málo starší než jáma 503, která ji částečně narušila. Cihly, o velikosti 15 x 8 x 32 cm, byly spojovány jílem a nesly stopy opálení, půdorys topeniště byl obdélný o rozměrech 1,1 m x 1,8 m, výška klenby byla přibližně 0,5 m.

O existenci hradní studny jsou autorovi známy dvě písemné zprávy. Jedna pochází z roku 1600, druhá pak z roku 1703. Obě tyto zprávy potvrzují, že na Novém hradě studna existovala. Vzhledem k tomu, že autor tohoto příspěvku se nehodlal zabývat podrobným hodnocením historických pramenů, obrátil svoji pozornost, jako geolog, k poměrům geologickým a hydrogeologickým, z nichž pak bylo možno vyvodit určité zatím prakticky neověřené závěry. Cílem tohoto příspěvku je vzbudit zájem o archeologický výzkum uvedeného objektu.

Pozůstatky sklářské huti lze dosud nalézt na louce pod Lesní chatou v obci Bedřichov v Jizerských horách (okr. Jablonec nad Nisou). Toto území začalo být aktuálně ohrožováno počátkem nového tisíciletí plánovanou výstavbou lyžařského běžeckého stadiónu. Část zainteresovaných správních orgánů a organizací se však podařilo přesvědčit o nutnosti zachovat pozůstatky sklárny ve formě jednoduchého skanzenu v rámci budoucího sportovního areálu. Realizaci projektu ovšem muselo předcházet přesné vymezení plochy ohroženého sklářského statku. Za tímto účelem Severočeské muzeum v Liberci ve spolupráci se Západočeským muzeem v Plzni a Archeologickým ústavem v Praze přistoupilo ke geofyzikálnímu průzkumu, který byl podrobně vyhodnocen RNDr. Romanem Křivánkem v roce 1998. Archeologický průzkum v letech 2000–2002 sledoval především úkol prostorového vymezení obvodového zdiva výrobní haly. Vzhledem k omezeným finančním
prostředkům se zatím nepodařilo skrýt celou vnitřní plochu sklárny, takže humusová vrstva byla odstraněna především v několika centrálních čtvercích, přiléhajících k tělesu pece. Základy této pece byly zachyceny již zjišťovacím průzkumem Severočeského muzea v Liberci (vedeným Vítem
Weberem) v letech 1975–1976.

Počátky dolování a zpracování stříbrných rud mezi Havlíčkovým Brodem a Přibyslaví, kde leží též osada Simtany, se ztrácejí v hlubokém středověku. Kolem roku 1240 se ujal úřadu krajského hejtmana nad Čáslavským krajem po svém otci Jindřichovi ze Žitavy, bývalém purkrabí budišínském, pan Smil sídlící na Lichnici u Čáslavi. Ten se psal i se svými potomky z Lichtenburka. Byl dobrým hospodářem a hlavní úsilí obracel ke stříbronosným dolům v okolí Havlíčkova Brodu (tehdy Smilova Brodu, následně pak Německého Brodu), Přibyslavi, Bělé a Šlapanova. Ke zvýšení výnosů z těchto dolů zval na svá území obyvatele z Německa, tehdejšího Švábska, a zakládal pro ně nové osady. Totéž činil král Přemysl Otakar II. u stříbronosných dolů kolem Jihlavy. Tak zde vznikl německý jazykový ostrov který se v okolí Havlíčkova Brodu a Jihlavy a mezi oběma městy udržel až do odsunu německých obyvatel po druhé světové válce. Smil z Lichtenburka, jehož lze podle dochovaných zpráv pokládat za prvního významného podporovatele dolování a těžaře stříbronosných rud na Havlíčkobrodsku a Přibyslavsku, a jehož jméno se objevuje na listinách ještě 1. května v roce 1269 (o němž se však píše již v září následujícího roku (1270) jako o zemřelém), byl pohřben v konventním kostele kláštera žďárského, v kněžišti na jeho evangelijní straně.

Je známou skutečností, že zkoumání nálezů z archeologických výzkumů pomocí metod exaktních věd posunulo v posledních padesáti letech naše znalosti výrazně vpřed. Platí-li toto konstatování ve všech odvětvích archeologie, pak v archeologii, jež se zabývá výrobou a zpracováním kovů, to platí dvojnásob.Tyto metody učinily uváděnou oblast archeologie skutečně mezioborovou, pro níž začíná prosazovat název archeometalurgie. Z výsledků, z nichž mnohé byly dosaženy právě posunutím našich znalostí díky použití metod exaktních věd, lze vyvodit i obecnější poznatky. Do jaké míry mohou být za současného stavu poznání nálezy hutnických dílen a pecí hodnotným pramenem pro doplnění a bližší poznání dějů obecnějšího charakteru lze ukázat na níže uvedených příkladech. Je samozřejmě nutné konfrontovat tyto technické nálezy v rámci širších souvislostí

Počátky železářské výroby na Kunštátsku jsou spojeny s nálezy strusek a úlomků vypálených hliněných dyzen, které v novější literatuře popsal R. Pleiner. Vztahují se k hoře Milenka (579,7 m) ležící mezi Rudkou a Kunštátem. Jedno z nalezišť je uváděno na jejím jižním svahu, kde byly zjištěny plochy s vrstvami dřevěného uhlí, železářskými struskami a s úlomky dyzen, které se vyskytovaly ve dvou druzích. Některé byly tlustší, hrubě provedené a podobaly se exemplářům z Rudice, Habrůvky a Obory v Moravském Krasu. Dvě z nich se však vyznačovaly jemným provedením z plavené hlíny a menšími rozměry. Je uváděna jejich světlost 20 mm a tloušťka stěn 3 mm. Poslední nález dyzen popsaný v starší literatuře pochází z roku 1931 rovněž z jižního svahu Milenek. Tehdy nalezené dyzny byly masivnější, o vnějším průměru 38 až 50 mm a světlosti kruhových otvorů 17 až 20 mm.

Rozbory strusek od Starého hamru v Josefském údolí

Zaniklá středověká osada Bystřec se nachází 5 km jv. od městečka Jedovnice. Byla založena v polovině 13. století, patrně pány z Holštejna. Její zánik je možné, na základě archeologických nálezů, klást již do počátku 15. století, snad do válek markraběcích, kdy byla vypálena. Je známa vysokým počtem nálezů kovových předmětů, připadajících na jednu usedlost. To, co nám však poskytla komora U18, nás i po mnoha letech archeologického výzkumu překvapilo. Na ploše asi 4 x 5 m se nacházelo přes 40 nálezů keramických a kovových výrobků.

V souvislosti s plánovanou rekonstrukcí byl v roce 2000 pracovníky společnosti ARCHAIA realizován zjišťovací archeologický výzkum v prostoru náměstí Svobody. Těžiště výzkumu spočívalo v odhalení základů a ověření stavebního vývoje kostela sv. Mikuláše, který zde stál do roku 1870. Souběžně s touto plošně rozsáhlejší akcí probíhala i dokumentace 17 menších sond rozmístěných v prostoru celého náměstí, jejichž úkolem bylo ověření vývoje náměstí a jeho zástavby ve středověku. Archeologický výzkum v prostoru někdejšího kostela v minulosti již proběhl, a to při poslední úpravě povrchu náměstí a obnově kolejového svršku tramvaje v letech 1964 a 1965. Veškerá terénní
dokumentace související s tímto výzkumem, však byla po delším pátrání shledána nenávratně ztracenou a publikované dílčí výsledky se ukázaly jako nedostatečný zdroj informací pro potřeby památkové péče.

Práce se zabývá podrobnou materiálovou analýzou a konzervací unikátního nálezu z období Velké Moravy – železného meče s nápisem ULFBERHT. Při průzkumu byla aplikována rentgenografie, metalografický rozbor a mikroskopická identifikace organických zbytků dřeva i textilu. Pomocí postupného mechanického otryskávání korozních vrstev se podařilo odkrýt daný nápis na čepeli meče. Artefakt byl dále deionizován, tmelen a opatřen povrchovou úpravou lakem.

Pri stavbe teplárne na Leningradskej ulici (v súčasnosti ul. Damborského) bol v roku 1960 realizovaný záchranný výskum pod vedením J. Vladára. Z výskumu boli publikované predovšetkým nálezy štyroch zvyškov pecí, interpretovaných prof. Chropovským ako sklárske pece (Chropovský 1961, 1964a, 1964b, 1964c, 1966, 1974, 1977, 1978, 1985) Nálezy boli zaradené do veľkomoravského obdobia, teda do 9. storočia (Chropovský 1974, s. 165-166).

Lokalita Mokrá-lom VII (trať Spálená seč) se nachází v zalesněném terénu SSZ od obce Mokrá (okr. Brno-venkov). Zkoumaný prostor je součástí dobývacího areálu lomu Mokrá. Historický vápenický areál je v současné době odlesněn a pozvolna zarůstá nálety křovin. Celá situace vykazuje známky původního neporušeného uspořádání. Lokalizace na mapě ZM 1:10 000 (list 24-41-17) je v místě bodu vzdáleného 123 mm od Z a 34 mm od J s.č. Plocha výzkumu byla fixována na čtvercovou síť o velikosti čtverce 5x5 m.

Brno, podobně jako většina měst v celé Evropě, bylo poznamenáno nejmasovějším a zároveň
nejrozsáhlejším válečným konfliktem v dějinách kontinentu, Druhou světovou válkou. Město nebylo
poničeno tolik, jako některá města v nichž byla soustředěna válečná výroba Třetí říše nebo ta, která
byla Spojenci kobercově bombardována z jiných důvodů (Hamburk, Kolín nad Rýnem, Drážďany,
Augsburg, Vídeňské Nové Město …).
S blížícím se koncem Druhé světové války se protektorátní území dostalo do prostoru působení
spojeneckého letectva. Samo město Brno se stalo cílem náletů celkem třikrát.

V první polovině dubna 1945 vykorespondovala radiostanice ANNA, náležející čs. výsadkové skupině
PLATINUM-PEWTER a působící v té době ve Velké Bíteši, letecké dodávky zbraní a válečného
materiálu domácímu odboji. Jedna z příjmových ploch byla vytyčena u Lažánek a kryta heslem
Kamna velmi kouří, zkráceně KAMNA. Výsadek zbraní se měl jako obvykle uskutečnit po vyhlášení
smluveného hesla v českém vysílání londýnského rozhlasu BBC. Očekávaný signál přišel 16. dubna
1945.

Příspěvek k historii železářského hutnictví na Jevišovicku

Východně od Olomučan u Blanska jsou v lesním komplexu zachovány zbytky zaniklé osady. Tato
skutečnost je archeologům známa, lokalita však nebyla prozkoumána a pouze nahodilé poznatky,
získané prakticky bez terénních prací, byly publikovány (E. Černý 1992). V tomtéž terénu se vyskytuje
mnoho dokladů po starém dolování železných rud. Jsou to jednak rozsáhlá pinkoviště (Vystrčená),
jednak stařiny šachetních dobývek mladšího typu (dokladováno po roce 1700). Na bývalých
pinkovištích byly položeny pozdější důlní míry Vystrčená, Tomáš, Trojice (K. Kučera 1982).
Archeologie starých slovanských hutních lokalit stojí stále před otázkou kde a jakým způsobem žili tito
hutníci.

V roce 1996 v prostoru tratí Rúdnícký dvůr, Rúdnícký mlýn zahájili M. Hložek a M. Chludil
systematický povrchový průzkum, který měl za cíl objevit pozůstatky zaniklé vsi. Z místopisné
literatury jsme měli k dispozici následující údaje. V testamentu markraběte Jana Jindřicha z r. 1371 se
Rúdník uváděl jako místo kam až sahala bzenecká Doubrava. V 16. století se zde nalézal mlýn a
dvůr. Roku 1667 zde stály chalupy lidí, kteří pracovali na místním dvoře. Až do této doby byl Rudník
součástí bzeneckého panství a příslušenstvím vracovského katastru. Potřeba pracovníků pro
pozemky rúdnického dvora byla pohnutkou Janu Karlovi Serénimu, aby založil osadu, která se
uváděla r. 1691 jako součást Vacenovic, r. 1698 byla už jako osada samostatná. Roku 1691 už měl 6
zahradníků, r. 1698 už 16 čtvrtníků. Rúdnická osada utrpěla za vpádu Kuruců r. 1705, udržela se však
přesto až do druhé čtvrti 18. století, kdy zanikla. Splynutí rudnického území s Vacenovicemi bylo jen
důsledkem odprodeje Rúdníka k milotickému panství (Hosák 1967, 192; Hurt 1970, 499). Prostor
zaniklé vsi se nám povrchovou prospekcí dosud nepodařil lokalizovat, patrně se nachází v areálu
dnešní chovatelské stanice.