Analýzy

Příspěvek pojednává s využitím regionálních pramenů, včetně místní kroniky, na základě terénního průzkumu a chemických a mineralogických analýz vzorků odebraných z bývalé důlní lokality, o historii a také o současném stavu bývalých deblínských rudných dolů. Zdejší rudné doly náleží k nejstarších lokalitám těžby drahých kovů v okolí Tišnova. Získané výsledky potvrzují, že v dolech byly v minulosti těženy sulfidické rudy, které obsahovaly jako příměs stříbro a podporují předpoklad, že se zde nacházela též ložiska zlatonosného křemene.

Nedestruktivní rentgen–fluorescenční analýze bylo podrobeno několik zlomků tyglíků ze zásypu jímky (s.j. 180) z náměstí Svobody 9, datované kolem poloviny 13. století. Povrchy zlomků i celých exemplářů tyglíků nesly stopy po slévání barevných kovů. Aplikovaná rentgen–fluorescenční analýza má velkou přednost v tom že je rychlá, přesná a reprodukovatelná, nevyžaduje žádné chemické zpracování vzorků, zkoumaný materiál se nijak nepoškozuje a nedochází ani ke generování umělé radioaktivity.

Dendrochronologie1 v posledních letech přinesla četné zajímavé výsledky, které upřesnily dataci některých archeologických situací či stojících historických objektů. Přehled datovaných objektů lze nalézt v seznamech jednotlivých dendrochronologických laboratoří, jež jsou publikovány od roku 1998 na stránkách časopisu Zprávy památkové péče. Seznam všech datovaných konstrukcí lze nalézt též na internetových stránkách www.dendrochronologie.cz. Přehled datovaných historických krovů je umístěn na internetových stránkách www.roofs.cz. Předložený příspěvek prezentuje možnost datování některých technických památek na příkladech z Moravy.

V rámci Dnů evropské kultury 2003 byla v areálu kulturní památky Stará huť u Adamova, situované ve stejnojmenné kulturní rezervaci, realizována série experimentů v replikách železářských kusových pecí. Experimenty byly provedeny v týdnu od 15. do 18. září skupinou amatérů – tavičů experimentátorů z Francie, jejichž návštěvu inicioval kovář Pavel Řiháček společně s Kateřinou Hostinskou během účasti na Dnech železa konaných každoročně v průběhu druhého  červencového týdne v Pierpont v Bretani.

V tomto príspevku sa venuje pozornosť niektorým makroskopickým detailom zmien, ktoré možno pozorovať hlavne na sekere a predbežným výsledkom Mössbauerovej spektroskopie, ktorú sme začali testovať pri hľadaní odpovede pôvodu povrchových vrstiev železných predmetov z hrobu 221. Je potrebné poznamenať, že multidisciplinárny výskum tejto problematiky nie je systematický a nikdy nemal finančnú podporu, zatiaľ je založený na záujme zainteresovných, na tento cieľ sa zatiaľ nepodával žiadny projekt.

Na středověkou i raně novověkou výrobu železa na Českomoravské vrchovině se zachovaly poměrně četné památky, a to jak v krajině, tak i v písemnictví. Ve srovnání s Bystřickem se zejména na Vysočině výše položené Novoměstsko a Žďársko stalo v několika posledních desetiletích objektem zájmu historiků starého českého železářství. Připomeňme si v této souvislosti alespoň například dávno zaniklé hamry v povodí řeky Fryšávky od Kadova až po Jimramov a hamry v Horním Posázaví, od Velkého Dářka až k Přibyslavi, jejichž historii přiblížil na podkladě archivních pramenů již na počátku sedmdesátých let 20. století zejména Miloš Kreps

Již v předchozím čísle tohoto sborníku byly vypublikovány výsledky metalografických rozborů dvou podkov nalezených r. 2001, viz (Hošek – Kudrnáč 2004). Rovněž další průzkum, tentokrát z roku 2002 provedený J. Kudrnáčem a B. Tomsem, přinesl zajímavé výsledky. Nedaleko, cca 15 m východním směrem, od místa předchozího nálezu, viz mapka obr. 1, byly objeveny další doklady o někdejší přítomnosti koní jednou celou a dvěma fragmenty podkov, pak poměrně dobře zachovalý tesák, a dále hřebíky a menší zlomky želez i strusek. Tesák byl nalezen asi 30 až 40 cm pod současným povrchem na rozhraní lesního humusu a netknuté hnědé hlíny. Podkova pochází z asi 3 m vzdáleného odvalu těžební jámy. Oba tyto předměty, které lze rámcově vročit do 14. až 15. století, byly během konzervace v laboratořích ARU v Praze podrobeny i metalografickému průzkumu s cílem stanovit konstrukci a kvalitu těchto výkovků. U tesáku jsme sledovali sestavu čepele, u podkovy přední část věnce.

Pracoviště konzervátorských laboratoří ArU Praha proto usiluje o zahájení výzkumných projektů, které by byly součástí systematického a dlouhodobého studia našich středověkých kovářských technik. To se neobejde bez metalografických průzkumů. Právě ty umožňují posoudit kvalitu nástrojařské konstrukce a tepelného zpracování. V minulosti bylo analyzováno na desítky předmětů, nicméně výsledky zůstaly rozmělněny v mnoha publikacích a řada z nich zůstala pro běžné využití takřka zapomenuta. Systematický výzkum středověkého kovářství pomocí metalografických metod proto zahrnuje také vytvoření kompletního katalogu prozkoumaných lokalit a předmětů. Jde o pomůcku, která má usnadnit základní orientaci v doposud vykonané práci a odkázat badatele na literaturu, jež o jednotlivých lokalitách, souborech nebo i jednotlivých předmětech v detailu pojednává.

Do výčtu svých státnických činů zahrnul císař Gaius Julius Octavius zvaný Augustus (63 př. Kr.–14 po Kr.) také obsazení zemí na jižním břehu středního Dunaje. Res gestae divi Augusti lapidární formou konstatují nastolení nových mocenských poměrů ve „středovýchodní“ Evropě – Protuli fines Illyrici ad ripam Danuvii (Posunul jsem hranice Illyrika k břehu Dunaje). Jsou tak resumovány výsledky bojů a diplomatických kroků, jimiž byly v posledních dvou desetiletích staré éry vytyčeny hranice mezi římským impériem a barbarikem, které v těchto místech přetrvaly víc jak čtyři století. Je třeba zdůraznit, že podunajská hranice se v dané době stala místem konfrontací a koexistence dvou různých civilizací.

Zřícenina hradu Obřany leží v Hostýnských vrších, na stejnojmenném vrcholu s nejvyšším bodem 704 m n.m. Hrad je vzdálen asi 2,5 km vzdušnou čarou jv. směrem od vrcholu Hostýn a 5,75 km jv. vzdušnou čarou od zámku v Bystřici pod Hostýnem, stojícím ve středu města. Katastrálně se nachází na území obce Chvalčov. Geologicky patří Obřany do račanské jednotky vnitřní magurské skupiny příkrovů flyšového pásma Západních Karpat a její litofaciální zóny hostýnské

Nedílnou a velmi důležitou součástí objektů těžkého opevnění (TO) vybudovaných v letech 1935 až 1938 na severní a v menším počtu i jižní hranici tehdejšího Československa byly pancéřové prvky, ze kterých bylo vedeno pozorování a palba (tzv. zvony, kopule a věže). Výroba všech těchto prvků byla rovnoměrně rozložena mezi tři tehdy nejvýznamnější hutní podniky – Škodovy závody v Plzni, Vítkovické horní a hutní těžířstvo (VHHT) a Báňskou a hutní společnost Třinec. Tyto podniky dodávaly také různé další pancíře do TO – střílny, granátové skluzy, ventilační prostupy do stěn, uzávěry střílen a v případě Škodových závodů také zbraně.

Léto roku 1998 jsem prožil na ostrovech Francouzské Polynésie, kde jsem cestoval po stopách dávné historie našich krajanů. Jedním z ostrovů, na kterém jsem pobýval, byl Hiva Oa v souostroví Markézy. Poslední roky života tu prožil francouzský malíř impressionista Paul Gauguin. V roce 1903, tedy právě před sto lety, zde v Atuoně zemřel a je pohřben. Ve vesničce Hanaiapa, stulené v ústí hlubokého údolí, končícího v zálivu na severním pobřeží tohoto ostrova, jsem pobyl několik dní, abych v bujícím porostu navštívil osamělý hrob svého dávného přítele Jana Duchka, jediného
Čecha na celých Markézách. Kluci z Hanaiapy mi ukázali vzácnost, jaká se v těchto končinách hned tak nevidí. Byla to hlaveň lodního děla, kterou kdosi dávno vylovil ze dna hanaiapského zálivu (obr. 3). Kluci svorně tvrdili, že je to kanon ze španělské lodi samotného Mendañi, prvního evropského návštěvníka Markézských ostrovů.

Lesní trať Stříbrnice, kterým protéká potok, spíše potůček stejného jména, se nachází přibližně severovýchodně od východního okraje osady Lesní Hluboké. Délka rovněž severovýchodně tekoucího potoka, i s jeho četnými zákrutami, činí od jeho soutoku s Bílým potokem po východní okraj osady asi 1,5 až 2,0 km. V tomtéž úseku má potok Stříbrnice spád přes 102 m, to znamená asi 5,1 až 6,8 m/100m. Potok teče převážně hluboko zařezaným údolím a v jeho dolním toku ho sleduje pouze stezka pro pěší. Teprve v horní části toku jej křižuje lesní cesta. Místní název lesní tratě a potoka Stříbrnice je velmi starý a pochází ještě z doby, kdy se v údolí těžil stříbronosný galenit. Jako památka na tuto těžbu se ve stěně údolí, asi v polovině vzdálenosti mezi ústím potoka a okrajem osady, zachovala štola, dnes již v terénu velmi obtížně identifikovatelná. Situaci přibližuje výřez z topografické mapy

Stredoveké kosáky sa vyrábali najčastejšie navarením oceľového britu na nosnú chrbtovú časť z nízkouhlíkovoeho železa. V menšej miere sa používali oceľové (z stredneuhlíkovej ocele) a akostné, ale náročné na výrobu trojvrstvové kosáky (najčastejšie vrstva uhlíkovej ocele medzi dvoma okrajovými vrstvami zo železa). Spravidla sa tepelne spracovali. Stredoveké kosáky, nájdené na Slovensku mali nauhličené, alebo navarené ostrie, bez tepelného spracovania, prípadne tepelne spracované na martenzit, alebo bainit, vyskytli sa aj feritické kosáky (ich ostrie mohlo byť „spotrebované", tj. úplne odstránené opakovaným brúsením), ktorých praktické použitie je otázne. Kosák z Remetských Hámrov z 19. storočia mal trojvrstvovú štruktúru, na rozdiel od bežnej schémy boli s nízkouhlíkovým železom medzi dvoma vrstvami ocele. Kosák z Martina, vyrobený okolo roku 1920 mal štruktúru tvorenú popusteným jemnozrnným martenzitom s mikrotvrdosťou 408 HV0.05. Analyzované kosáky (4 ks) pochádzajú zo zbierok Východoslovenského múzea v Košiciach, Archeologického múzea v Bratislave a Podtatranského múzea v Kežmarku.

V roce 1999 objevil Jiří Fröhlich (vedoucí Archeologického oddělení Prácheňského muzea v Písku) při sledování trasy Zlaté stezky u Horské Kvildy (rozhraní okr. Klatovy a Prachatice) středověké zlaté doly (Fröhlich 1999). Jsou na východní straně vrchu Břemeno o výšce 1156 m a rozprostírají se na ploše
několika hektarů. Závažné je zjištění J. Fröhlicha, že přes zlatodoly vedla významná obchodní cesta, tzv. Zlatá stezka. Byla vybudována v letech 1356 až 1366, zejména k přepravě soli z Pasova do Kašperských Hor a dále do vnitrozemí.

Polovina želené houby byla kovářsky zpracována profesionálním nožířem z Banské Bystrice kovářským mistrem Ladislavem Šántou – Laskym v kovárně v Těšanech, a to v rámci praktické části Odborného semináře k výrobě damascenské oceli, který uspořádalo Technické muzeum v Brně ve dnech 20. až 21. října 2002.

Při návštěvě Toskánska na podzim roku 2002, sebral spoluautor příspěvku několik vzorků strusek na břehu zátoky Barrata v místech zaniklé etruské lokality Populonia.

V roku 1960 pri záchrannom archeologickom výskume v Nitre na Leningradskej ulici (v súčasnosti ul. Damborského), boli nájdené aj štyri pozostatky pecí, ktoré boli interpretované ako sklárske (Chropovský 1977). Katalóg ani analýzy nájdených pozostatkov technickej činnosti z tohto výskumu neboli dosiaľ spracované. V nálezoch súvisiacich s pecami sa vyskytovali dva druhy pozostatkov po technickej činnosti, ktorých analýzou sa dlhší čas zaoberáme: železiarske trosky a väčšie množstvo sklovitej hmoty. V roku 2001 sme na 21. seminári Industriálnej archeológie referovali o výsledkoch analýz železiarskej trosky z týchto nálezov, súvis týchto trosiek so sklárstvom je vylúčený (Pribulová, Mihok, Staššíková–Štukovská 2002). V tomto príspevku riešenom v rámci grantu Vega č. 2077 venujeme pozornosť druhej skupine pozostatkov technickej činnosti a to sklovitým artefaktom, ktoré pochádzajú z okruhu zvyškov pecí interpretovaných ako sklárskych (Chropovský 1974, s. 165–166). Cieľom týchto analýz je snaha overiť možný vzťah sklovitých artefaktov so sklárstvom včasného stredoveku.

Počátky dolování a zpracování stříbrných rud mezi Havlíčkovým Brodem a Přibyslaví, kde leží též osada Simtany, se ztrácejí v hlubokém středověku. Kolem roku 1240 se ujal úřadu krajského hejtmana nad Čáslavským krajem po svém otci Jindřichovi ze Žitavy, bývalém purkrabí budišínském, pan Smil sídlící na Lichnici u Čáslavi. Ten se psal i se svými potomky z Lichtenburka. Byl dobrým hospodářem a hlavní úsilí obracel ke stříbronosným dolům v okolí Havlíčkova Brodu (tehdy Smilova Brodu, následně pak Německého Brodu), Přibyslavi, Bělé a Šlapanova. Ke zvýšení výnosů z těchto dolů zval na svá území obyvatele z Německa, tehdejšího Švábska, a zakládal pro ně nové osady. Totéž činil král Přemysl Otakar II. u stříbronosných dolů kolem Jihlavy. Tak zde vznikl německý jazykový ostrov který se v okolí Havlíčkova Brodu a Jihlavy a mezi oběma městy udržel až do odsunu německých obyvatel po druhé světové válce. Smil z Lichtenburka, jehož lze podle dochovaných zpráv pokládat za prvního významného podporovatele dolování a těžaře stříbronosných rud na Havlíčkobrodsku a Přibyslavsku, a jehož jméno se objevuje na listinách ještě 1. května v roce 1269 (o němž se však píše již v září následujícího roku (1270) jako o zemřelém), byl pohřben v konventním kostele kláštera žďárského, v kněžišti na jeho evangelijní straně.

Pozoruhodným dokladem vývoje stavebních materiálů na bázi železa pro mosty je od roku 1978 již z provozu vyřazený železniční viadukt na trati Znojmo–Střelice. Byl postaven v letech 1869 až 1870 francouzskými železárnami F. Cail a spol. v Paříži a ve Fives-Lille. Byla to první mostní stavba svého druhu v Rakousko-Uhersku. Údolí řeky Jihlavy překlenul jednokolejný most o šesti polích s celkovou světlostí od opěry k opěře 373,5 m. Tyto krajní opěry byly zděné, obložené kamennými kvádry. Největší výška horní hrany kolejnice byla 42,7 m nad hladinou malé vody řeky. Mezi krajními opěrami bylo vztyčeno pět pilířů tvaru komolého jehlanu. Každý byl tvořen čtyřmi stojkami z litinových trub vyplněných betonem. Kromě několika dalších litinových částí byla ostatní mostní konstrukce
sestavena ze svářkového železa. Celkem bylo v mostu zabudováno 1238 tun svářkového železa a 296 tun litiny. Když byly v dalších letech zjišťovány na některých litinových troubách stojek jemné podélné trhliny v délce i několika centimetrů, byly pilíře z litinových trub po 22 letech provozu mostu vyměněny v roce 1892 za pilíře ze svářkového železa, které bylo dodáno železárnami z města Resita v dnešním Rumunsku.