V rámci záchranného archeologického výzkumu doprovázejícím výstavbu podnikatelského inkubátoru na náměstí Míru v Moravských Budějovicích byla pracovníky Archaia Brno, o.p.s. mimo jiné odkryta pozdně středověká hrnčířská pec, částečně se podařilo zachytit i k peci náležící rozsáhlé střepoviště.
V listopadu roku 2004 proběhl na parcele Mojmírovo náměstí 15a v Brně záchranný archeologický výzkum, vyvolaný stavbou budovy Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka. Dokumentován při něm byl relikt pece. Náležela domu, jenž stával v čele parcely. Parcela byla obrácena ke komunikaci – návsi a byla součástí vesnice, kterou zde ve 13. století založil panovník ve spolupráci s brněnskými měšťany (Řepa a kol. 2004). Pec byla nalezena v zázemí parcely cca 36 m od stávající uliční čáry (původní linie byla více předsazena do nynější komunikace).
Od roku 1990 jsme prováděli terénní výzkumy v Jeseníkách, a zvláště v prostoru Zlatohorského rudního revíru, zaměřené na pozůstatky hornické činnosti. Tento výzkum byl doplněn i revizí dochovaných archivních pramenů a jejich srovnáním s terénní situací. Výsledkem byla navržená klasifikace hornických pozůstatků a jejich využití k relativnímu určování stáří.
Předmětem studie je vyhodnocení nálezů strusky ze záchranného archeologického výzkumu A70/2002 Nemocnice Milosrdných bratří, Pavilon akutní medicíny, 1. etapa. Tento výzkum provedla Archaia Brno o. p. s. postupně od října r. 2002 do června r. 2004. Navázala na něj 2. etapa v červenci r. 2005 (akce A31/2005), která však již zásadnější nálezy ke sledované problematice nepřinesla a nutnost doplňujících analýz nevyvolala (Holub–Kováčik–Merta–Peška–Zapletalová–Zůbek 2003;
Holub–Kolařík–Merta–Peška–Zapletalová–Zůbek 2004; Holub–Kolařík–Merta–Peška–Sedláčková–Zapletalová–Zůbek v tisku; srov. i. Zapletalová v tisku)
V roku 2000 sa v chotári obce Beluša, okres Púchov, uskutočnil záchranný archeologický výskum na trase diaľnice budovanej v smere Trenčín – Považská Bystrica a tiež na trase jej privádzača do mesta Púchov. Bola tu odkrytá časť stredovekej osady. Lokalita sa nachádza na severozápadnom Slovensku, na Považí v blízkosti moravských hraníc. Leží na brehu potoka neďaleko rieky Váh, ktorý je vodnou aj dopravnou tepnou regiónu. Inak ide o podhorskú až horskú oblasť. Priesmyky umožňovali v minulosti aj dnes spojenie medzi touto časťou Slovenska a blízkou Moravou.
Jindřich zvaný Řezbář, jeden ze členů cisterciácké komunity kláštera Fons Beatae Mariae Virginis ve Žďáru nad Sázavou, dokončil v roce 1300 své latinsky psané veršované dílo Cronica domus Sarensis, v němž vylíčil genezi a prvních padesát let trvání konventu. Z rozboru rozptýlených zmínek v textu kroniky lze vyvozovat, že v souvislosti se založením kláštera v roce 1252, došlo k několikanásobné změně sídlištní struktury, v níž mělo významné postavení nově osazené tržní městečko, označené jako fórum. Jeho vznik lze klást těsně před rok 1257, plánovitě pak bylo opuštěno z dosud ne zcela jasných příčin za opata Winricha, tedy mezi lety 1262 až 1276.
Příspěvek pojednává s využitím regionálních pramenů, včetně místní kroniky, na základě terénního průzkumu a chemických a mineralogických analýz vzorků odebraných z bývalé důlní lokality, o historii a také o současném stavu bývalých deblínských rudných dolů. Zdejší rudné doly náleží k nejstarších lokalitám těžby drahých kovů v okolí Tišnova. Získané výsledky potvrzují, že v dolech byly v minulosti těženy sulfidické rudy, které obsahovaly jako příměs stříbro a podporují předpoklad, že se zde nacházela též ložiska zlatonosného křemene.
Nedestruktivní rentgen–fluorescenční analýze bylo podrobeno několik zlomků tyglíků ze zásypu jímky (s.j. 180) z náměstí Svobody 9, datované kolem poloviny 13. století. Povrchy zlomků i celých exemplářů tyglíků nesly stopy po slévání barevných kovů. Aplikovaná rentgen–fluorescenční analýza má velkou přednost v tom že je rychlá, přesná a reprodukovatelná, nevyžaduje žádné chemické zpracování vzorků, zkoumaný materiál se nijak nepoškozuje a nedochází ani ke generování umělé radioaktivity.
Hlavním konstrukčním materiálem bylo po tisíciletí dřevo, které bylo postupně po období technické revoluce nahrazováno konstrukcemi užívajícími oceli a litiny. Ve stavebnictví, při některých vybraných stavebních konstrukcích užití dřeva přetrvává, na příklad při konstrukci krovů, případně při stavbě různých pomocných a sezónních objektů. Tradičně bylo užíváno dřeva, jako konstrukčního materiálu při úpravách vodních toků a stavbě vodních děl od staveb na drobných vodotečích až po jezy a splavy na tzv. velké vodě.
Otesek mlýnského kamene byl vyzdvižen začátkem ledna (7. 1. 2005) z prostoru vnitřní části barokní štětovnice 9. pilíře v rámci akce zajištění pilířů 8 a 9 Karlova mostu. Kámen identifikovala skupina potápěčů, kteří provádějí pro skupinu dodavatelů podvodní průzkum a některé speciální práce. Dodavatelem této stavby je Zakládání staveb a.s., projektant je firma FG CONSULT, s.r.o., odpovědný projektant Ing. J. Masopust a investorem je Magistrát hlavního města Prahy, odbor městského investora.
Zkoumaná lokalita se nachází v poměrně hlubokém terénním zářezu mezi ulicemi Trýbova a Tomešova. Zářez tvoří do západního svahu zahloubený vytěžený hliník bývalé cihelny při ulici Úvoz. Geologicky leží v prostoru metabazitové zóny brněnského masivu, jejíž horniny byly zachyceny na dokumentovaných řezech. Na nich jsou uloženy štěrky a písky fluviálního původu. Celá fluviální akumulace se nachází cca 30 m nad současným korytem řeky Svratky. Složení materiálu této akumulace je reprezentováno především horninami svratecké provenience (Lisá 2004). Na říční terasu naléhaly pravděpodobně souvrství spraší a fosilních půd, které byly odtěženy cihelnou jako materiál pro výrobu stavební keramiky. Přítomnost říčních teras byla také vhodná pro těžbu písku přidávaného do cihlářského těsta.
V zimě roku 2003 a 2004 proběhl záchranný archeologický výzkum v objektu bývalého hospodářského dvora Kartuziánského kláštera v Brně Králově Poli na ulici Božetěchova 1–3. Kromě ostatních pravěkých a středověkých nálezových situací byla odkryta cihlářská a vápenická pec ze závěru 14. století.
V archeologických situacích středověkého Brna jsou v běžných podmínkách doklady řemeslných pracovišť omezeny převážně na odvětví, používající při výrobě pyrotechnická zařízení, nebo umisťující část svého provozu pod úroveň terénu (Procházka 2003, 94). Obě tyto podmínky splňuje vápenictví, jehož činnost je od ostatních výrobních aktivit dobře odlišitelná. V Brně bylo za více než dvacetileté období systematického archeologického výzkumu zachyceno již 17 takto interpretovaných výrobních objektů (k roku 2005). Naposledy shrnul ve své seminární práci doklady vápenické výroby v Brně P. Kos (Kos 2000). Předkládaný příspěvek má představit nové nálezy vápenických pecí z prostoru domu Moravské nám. 6 a rekapitulovat naše dosavadní poznatky o vápenictví v Brně.
Západně od Tasova se na skalnaté ostrožně nad řekou Oslavou nachází hrad založený rodem Tasovců, pánů erbu křídla. Hrad byl pravděpodobně založen kolem poloviny 13. století a nahradil ve funkci starší dvorec, který se nacházel v blízkosti později zbouraného (1784) kostela sv. Václava.
Areál někdejšího hospodářského dvora v Králově Poli organicky navazuje na komplex někdejšího kartuziánského kláštera, od něhož je oddělen průjezdnou komunikací ulice Božetěchovy. V posledních staletích před zrušením kláštera a řádu kartuziánů představoval hlavní ekonomické zázemí klášterní komunity se stájemi, sýpkami, sladovnou a správní budovou – zámečkem. Po zrušení kláštera byl od něho oddělen a vyvíjel s již izolovaně. Teprve snahy v posledních dnech o využití objektu brněnským VUT, spravujícího v současnosti ve větší míře i areál kláštera, umožňuje opětovně obě složky spojit.
V posledních desetiletích se výrazně zvýšila pozornost archeologů věnovaná krajině Českého Švýcarska. Nemalou měrou k tomu svými průzkumy přispěli p. R. Marschner a V. Sojka, někdejší zaměstnanci CHKO Labské pískovce. Výsledkem jejich činnosti byla řada objevů pravěkých a středověkých lokalit (Belisová 2004, Lissek 2003, 2004, Pažourek – Velímský 1997, Peša – Jenč 2003, 2004, Svoboda 2003). Mezi novými lokalitami se stopami středověkých a novověkých aktivit
jednoznačně převažují ty, kde se setkáváme s pozůstatky výroby dehtu a smoly. Jejich pozoruhodný
počet, čítající více jak třicet lokalit, naštěstí neušel také zájmu odborníků. Výsledkem tohoto zájmu byly zatím dvě práce na téma historie výroby dehtu a smoly v Českém Švýcarsku (Belisová 2004, Lissek 2004). Zde jsou předkládány výsledky povrchového průzkumu provedeného v letech 2001–2002. Tento průzkum měl za cíl ověřit interpretaci těchto lokalit a definovat charakteristický projev terénních reliktů výroby dehtu v krajině. Dalším cílem podrobného terénního průzkumu bylo poznaní struktury dehtářských pracovišť a jejich datování.
V tomto príspevku sa venuje pozornosť niektorým makroskopickým detailom zmien, ktoré možno pozorovať hlavne na sekere a predbežným výsledkom Mössbauerovej spektroskopie, ktorú sme začali testovať pri hľadaní odpovede pôvodu povrchových vrstiev železných predmetov z hrobu 221. Je potrebné poznamenať, že multidisciplinárny výskum tejto problematiky nie je systematický a nikdy nemal finančnú podporu, zatiaľ je založený na záujme zainteresovných, na tento cieľ sa zatiaľ nepodával žiadny projekt.
Na podzim roku 1997 a počátkem roku 1998 byl realizován Ústavem archeologické památkové péče středních Čech předstihový záchranný archeologický výzkum parcely čp. 56 v České ul. v Berouně (P. Vařeka, I. Benková; obr. 1). Na předmětné ploše byla v roce 1983 provedena demolice zástavby (archeologické nálezy z klenebních zásypů cf. Matoušek – Scheufler – Štajnochr 1985). Terénní výzkum byl vzhledem k předchozí přípravě staveniště mechanizací zahájen na výrazně snížené úrovni parcely s pouhými torzy archeologických situací. Přední část parcely zaujímaly sklepy zbořeného domu a odkryv se soustředil na zadní část dosahující až k městské hradbě. Výzkum poskytnul především velmi bohaté doklady vrcholně středověkého osídlení, zatímco pozdně středověké a novověké situace převážně chyběly z důvodu mladších porušení nebo odtěžení mechanizací. Výjimku představovala situace při střední části jihovýchodní parcelní hranice s dochovanými torzy zděné zástavby a výrobního objektu, které překrývala mocná vrstva požárového zánikového horizontu. V této části parcely byla položena sonda 1 (obr. 2). Vyhodnocení novověkých situací odkrytých v této sondě je věnován tento příspěvek.
K zásobování Brna vodou v období středověku a raného novověku se naposledy před více než desítkou let souhrnně vyjádřily H. Jordánková a L. Sulitková.1 K mladším obdobím existují jen kusé zprávy dokládající skutečnost, že archivní materiál k této problematice není doposud zpracován. Archeologickými výzkumy se doposud podařilo vodovod dokumentovat pouze ve dvou případech.
Tato první studie, resp. sonda, je zaměřena na typologii sklářských tavicích pánví od středověku po 19. století, uskutečněná na základě studia mně dostupných hmotných pramenů, získaných při terénních rekognoskacích s povrchovým sběrem a archeologických výzkumech v severních Čechách, přesněji v Lužických horách, v Děčínské vrchovině a jejich okolí.
